Literární dílo Nory

„Tak jsme tady, paní Mio.“ podotkl se spokojeným úsměvem Galle. Knihovnice jej ale neposlouchala. Seděla na kameni a snažila se zkrotit své splašené srdce, aby jí nevyskočilo z hrudi a zároveň lapala po dechu. Hlava se jí točila a cítila i svaly o jejichž existenci do dnes nevěděla. Nedovedla si představit, jak v tomto stavu povede jednání důstojné knihovnice na jejím postavení.

Galle sledoval svou chráněnku s jistý špatně skrývaným pobavením. Přesto však na něj udělala podstatný dojem, nečekal, že by knihovnice mohla tak namáhavý pochod zvládnout.

„Má paní? Je vám dobře?“ strach a povinnosti strážce na konec vyhráli nad ostatními pocity.

To už Miu donutilo trochu vzpamatovat se.

„Samozřejmě!“ napila se z nabízeného měchu vody a nahodila důstojnou tvář. Je přeci knihovnice Velké Knihovny.
„Myslíš Galle, že tu někde skutečně budou?“ rozhlédla se po okolí.

Byli na úpatí velké skály. Porost zde byl řídký, a slunce rozpalovalo krajinu. Kolem voněl vřes a kapradí. Bylo to krásné místo. Mezi skálami byla široká průrva, níž se nejspíše dalo dostat k jeskyním. Tím směrem se knihovnice a strážce vydali. Našim poutníkům však nemělo být dopřáno dojít až do míst, které by mohli býti útočištěm. Hned ve skalní rozsedlině jin zatarasili cestu dva bojovníci, kteří najednou vyskočili odněkud ze skal.

Gall si ihned ochranitelsky stoupl před svou paní.

„Přicházíme v míru, jako poslové z Velké Knihovny!“

Mia si zvědavě pohlédla přes Gallovo rameno na legendární bojovníky. Byli dva muž a dívka. Oba měli na sobě koženou zbroj a na zádech dva zkřížené zahnuté úzké meče. U pasu jim vysela dlouhá dýka a z kožených vysokých bod koukala rukověť další dýky. Netasili však žádnou zbraň, stáli naprosto uvolněně a beze strachu, vědomi si svých schopností. Muž měl snědou tvář s ostrými rysy a dlouhé tmavě hnědé vlasy se třemi copánky, do nichž byly zapleteny barevné stužky. Dívka vypadala oproti němu mnohem křehčeji. Malá, postava bledá pleť a po krku se jí táhla hluboká jizva, která pokračovala až pod její oblečení. Vlasy kaštanově hnědé a spletené do dvou drdůlků po stranách, jen tři copánky vysely volně mimo drdůlky.

Tři, takže to jsou učedníci řádu, pomyslela si knihovnice.

„Nezajímá nás, kdo jste, ani odkud jste. Nemáte tu co pohledávat! Vaše chyba že jste sem přišli a teď půjdete se námi za mistrem, ten rozhodne, co s vámi.“

Galle se rozpačitě podíval na paní Miu, ta jen pokrčila rameny. Nebylo to sice přivítání, jaké si ho představovala, ale byl to mistr řádu, s kým chtěla jednat. Tak či onak, výsledek je stejný.

Bojovníci pevně sevřeli a spěšně začali své nedobrovolné hosty provázet řadou spletitých jeskyněk, chodeb a průrv. Mia tušila, že to nebude žádná úžasná zkratka, spíš je chtějí zamotat, aby nenašli cestu ven. A když zahlédla na Gallův zoufale soustředěný výraz, usoudila, že to svůj úkol splnilo, když zamotali hlavu i knihovnickému strážci. Nebála se však. Neměla důvod, spoléhala, že ji ochrání její postavení, a kdyby bylo nejhůře, přivolá si na pomoc Laouron pomocní malé píšťalky skryté v záhybech jejích šatů. A tím, že s obří rozzuřenou dračicí by si i bojovníci posvátného řádu poradili těžko, si byla jistá.

Když už jejich průvodci nejspíše konečně usoudili, že jsou dokonale ztracení ve skalních chodbách, dovedli je k jejich cíli.

Byla jím menší jeskyně, která se ale jeskyni tolik nepřipomínala. Její stěny byly pokryty koberci tkanými z dlouhé trávy, která již byla seschlá skoro do slámy. To dávalo jeskyni docela teplý nádech. Podlaha byla posypána jemným pískem a byly na ní poházeny měkké polštářky. Na jednom z nich seděl s vážno tváří velice starý muž.

Seděl v meditační poloze, oči měl zavřené. Nehýbal se a v šedivých vlasech se mu jasně vyjímalo pět copánků

Učedníci řádu Miu a Galla usadili na polštářky a zmizeli. Jak mile odešli, do místnosti vešla jiná dvojice. Muž nebyl tak mohutný, byl hubený a připomínal spíše srnce. Vlasy měl na krátko ostříhané, ale copánky dlouhé a čtyři. Dívka byla vysoka a měla skoro až mužské rysy, které umocňovaly v i vlasy černé jako uhel a jen po ramena. Copánky v nich měla taktéž čtyři. Byli to tedy učedníci mistra. Posadili po mistrově boku.

„Narušili jste naše území!“ první promluvila dívka, její hlas byl hluboký a sebevědomí.

Mia se při jeho znění otřásla, ale ve tváři nedala nic znát. Jen gestem zarazila Galla, který se již chtěl po způsobu strážců na ni osočit a hájit svojí paní.

„Velice ne omlouvám, za tu náhlou a vtíravou návštěvu. Dovolte mi prosím, mistře a učedníci mistra posvátného řádu,…“ knihovnice chtěla dát najevo, že ví s kým má tu čest, „…abych se vám představila. Jsem Mia…“

„Nezajímá mě, kdo jsi, ani jaké byly tvoje úmysly, děvče! Vstoupila na zakázané posvátné území a to se trestá! Trestá smrtí!“ přerušila ji rázně nepřestavená dívka.

"Kigeron…“ obrátil se na ni druhý učedník, „Samozřejmě souhlasím s tebou, časy, kdy jsme si mohli dovolit být důvěřivý, už jsou dávno pryč, ale myslím, že smrt by byla přeci jen příliš přehnaným trestem za ten drobný nerozum. Tihle vetřelci přeci nejsou jako ON, nejsou poskvrnění magií. Myslím, že by stačilo je jen vyprovodit…“

Dívka ani svého společníka nenechala domluvit. „Tiare, nehraj si laskavě na mistra a soudce, možná máš pravdu, není v nich magie, ale nenávisti k řádu je mnoho. ON stále žije, a dokud to tak bude, nemůžeme si dovolit nikomu věřit!“

Mia tušila, kdo je ON. Nathan zrádce řádu, ten, díky jehož zradě je teď posvátný řád ohroženým druhem. Přes ta slova ale cítila, že dívčina zášť k Nathanovi není tak velká jako ta, jež k němu chová její společník. Ona spíš ráda dávala najevo svou moc a ráda rozhodovala.

Nejspíš by se dlouho hádali bez ohledu na knihovnici a jejího strážce, kdyby nezasáhl jediný v místnosti, kdo tu skutečně moc měl.

„Kigeron, Tiare, nechte alespoň paní Miu, aby splnila svůj úkol, přednesla poselství, které nám vzkazuje Velká Knihovna, když už kvůli němu vážila tak náročnou cestu.“