Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 8 – Nové cesty

Zdálo se jako by výpravu byli ochotni navštívit všichni až na ty, na které čekala. Další den totiž k základovému táboru přijel paní knihovnice navštívit sám král Zeleného království.

Jeho průvod byl malý, jen pár věrných vojáků a dva rádci a jeho nejbližší přátelé. Jeli na koních a družinu vedl ke knihovnicím nám již známý vůdce zvědů. Když dojeli až k táboru, král sesedl z koně a i jeho doprovod jej následoval už pěšky. Strážci si opatrně přeměřovali nezvané hosty, avšak král hodlal všechny přítomné velice překvapit. S naprostou samozřejmostí odepjal z opasku pochvu s mečem i s dýkou a odevzdal je strážcům. Jeho doprovod následoval jeho příkladu, i když vojáci s očividnou nevolí.

Beno neváhal škodolibě využít situace, a ač s kamennou tváří, přeci jen s jiskřičkou v očích odebral zbraně vůdci zvědů, s níž se předešlého dne dostal do sporu.

Pak král požádal, zdali by mohl být uveden ke vznešeným paním z Knihovny. Ty už byly spěšně od Halla informovány o králově počínání a Makeny se ještě zoufale snažila dál na poslední chvíli  Miinýmu  oděvu alespoň trochu obřadní nádech. Miu to její puntičkaření už značně rozčilovalo tak se ji marně pokoušela odbít. Lauron to celé jen pobaveně sledovala, což naši knihovnici rozčilovalo snad ještě více.

Tak atmosféra ve velkém stanu značně jiskřila, když král a jeho rádci vešli.

Rozčarovaná Mia si při obřadní úkloně jeho výsosti přišlápla nedávno a násilně oblečený plášť a před pádem na zem ji jen tak tak zachránila Makeny.

To už Lauron nevydržela a naplno se rozesmála. I panu králi pobaveně cukala koutka, ale zachoval se nanejvýš galantně.

 „Velice mě těší, vzácná paní, že můj nenadálí příhod vnímáte pozitivně.“ obrátil se k paní Lauron, „Měl jsem obavy, že mě nebudete chtít přijmout.“

Ta slova donutila Lauron se vzpamatovat a Mia se na něj vlídně usmála. Rázem si v jejích očích získal velice vysoké hodnocení.

„Čemu může vděčit za tu čest se s Vámi setkat?“ optala se jej vstřícně ignorujíc Lauronin  pohled a gestem jej vyzvala, aby se posadil.

„Jde o onu války, kterou Knihovna ráčí neschvalovat.“ začal opatrně král.

 „Vaše veličenstvo, světské spory jsou nám ukradené. Válčete si, jak chcete a kdy chcete, ale ne kde chcete, né v tomhle lese, zde máme zájem o ochranu vědění Posvátného řádu.“ odvětila neotřele mu velká dračice.

„Jistě, jistě.“ chlácholil král spěšně obří fialové oko, „To chápu a také v žádném případě nechci nijakým způsobem ohrozit posvátné vědění onoho Řádu. Velice si ho vážím, vždyť jsou nositeli moudrosti prastarých strážců…“

Lauron zavrčela, tohle věděly, to jim říkat nemusel.  Král sebou cukl, ale pak znovu sebevědomě navázal.

„No a právě proto jsem včera vyslal zvědy, kteří tak hrubě narušili, vaše práci, za což se vám velice omlouvá, vzácné paní. Nechtěl jsem nikterak zasahovat do záležitostí Knihovny, ale když moji lidé viděli ony signály, měl jsem obavy, že král Slunečního království nerespektuje vaše přání a kuje tu nějakou lest…“

Lauron neměla ráda dlouhé politické rozmluvy a tak hodlala krále popohnat, nebo ještě lépe odehnat.

„Lsti a nelsti ani vaše spory se Slunečním království nejsou v zájmu Knihovny. Přišel-li jste se omluvit, Vaši omluvu přímíme, ale jakékoliv politické jednání ohledně vašich sporů už jsou mimo náš zájem.“

Král se však nenechal tak lehko vyvést z míry.
„Ano vážená paní, přišel jsem se omluvit, ale také vám nabídnou podporu. Král Slunečního království je lstivý a bojím se, že mohl chtít nějak ohrozit i zájmy knihovny. Chtěl jsem vám tedy, ve vší úctě k vědění, nabídnou svou vojenskou i politickou podporu. Chápu též, že v nynější situaci by mohla být obtížné dostat Posvátný řád do bezpečí a nabízím vám záštitu svého území, budete-li ji potřebovat.  Nežádám za to ničeho, než jen toho, aby Knihovna ráčila stále považovat Zelené království za svého přítele.“

Obě Knihovnice na sebe překvapeně pohlédly. Nabídka krále se skutečně zdála velice upřímná a nezištná. Kývly tedy na sebe a pak v dokonalé shodě se domluvili na spolupráci se Zeleným královstvím.

Laurou po odjezdu jeho veličenstva se spokojeně natáhla a vrníc vypouštěla obláčky kouře. Dnešek považovala za velice úspěšný den. Mia ale narozdíl od své společnice jen nervózně procházela tábořištěm s Makeny v patách. Jí už nesmyslné čekání na Posvátný řád nebavilo.

Rozhodla se tedy vzít věci to vlastních rukou. Večer se Lauron zmínila o svém návrhu a ta s ní až překvapivě ochotně souhlasila. Ne že by velká dračice neměla trpělivost čekat, ale spíše pochybovala, že by to k něčemu bylo a jako členka rady měla i pravomoc Miin nápad schválit. Tak ještě večer ne dohodly na detailech a druhého dne brzy ráno se Mia vydala hledat zbytky Posvátného řádu sama.

Lauon byla jediná, kdo věděl, že Mia vyráží pryč. Jelikož mladá knihovnic nestála o zástup strážců, kteří budou hlídat každý její krůček, aby se náhodou někde neškrábla, dohodly se s Lauron, že s ní půjde jen jediný strážce. Makeny se svým smyslem pro pořádek a bezpečnost nepřipadala v úvahu. Mia si přála, aby s ní šek Beno, měla ho ráda, byl milí a přátelský, toho si na strážcích vážila nejvíce. Bohužel Lauron pro její doprovod vyžadovala i jiné vlastnosti a Beno byl z celé skupiny služebně nejmladší. Tak tedy s Miou šel Galle. Byl nejlepším strážcem Knihovny a i byl dostatečně loajální ke své nynější paní, aby souhlasil s tímhle nápadem. Možná byl i stejně otavený bezvýznamným čekáním jako ostatní.

Tak tedy Mia s Gallem se vydali nenápadně z tábora na cestu do hor.

Jejich tábor se nacházel na úpatí hor, takže teď stoupali po zalesněném horském úbočí nahoru. Jejich cíl cesty byl prostý, asi tři hodiny cesty vzhůru se začala lesní krajina pozvolna měnit v masivní skálu, čnějící vysoko nad vrcholky stromů. V těch místech se nacházelo několik jeskyní a knihovnice předpokládaly, že pávě tam se mohli usídlit přeživší Posvátného řádu.

Mia vždy brala jako svojí přednos to, že byla fyzicky mnohem zdatnější než jiné knihovnice. Ovšem houževnatosti strážců se rovnat nemohla a ani dlouholeté lenivění mezi knížkami jí neprospívalo. Tak byla při prudkém pochodu divokou horkou krajinou brzy unavena.

Nakonec, přeci jenom na to místo dorazili, ne však po přepokládaných třech hodinách al pěti. Mia nezvyklá tomu terénu klopýtala pres kořeny a kameny a ploužila se vzhůru pomalu a i přesto, že ji Galle pomáhal, jak jen mohl, dorazila na vybrané místo k smrti unavená.

A to ještě vůbec netušili, co je tam čeká.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář