Literární dílo Nory

Druhého dne ráno se Mia vzdala ze svého polního lůžka celá rozlámaná. Jen se malátně přesunula k Lauron a schoulila se u jejího boku.
„Ale copak je, miláčku?“ zavrněla veliká dračice a přikryla ji lehce křídlem.
„Ale jsem rozlámaná…“ povzdechla si dívka. Dračice se začala smát: „Á rozmazlená knihovnice...“ Mia do ní jen popuzeně žďuchla loktem, ale pro obrovskou dračici, to bylo jen pošimrání.
„Lauron…“ Mia si vzpomněla na večer a znovu ji přepadl strach, potřebovala se svěřit.
„Hmm“ zavrněla dračice, „Copak je?“

„Víš, když stavěli, tábora, tak jsem šla k potoku pro vodu, sama…“ opatrně čela rekci dračici bála se, že jí taky vyhuduje, ta se ale uchechtla.
„Tak to musela ta semetrika, co tě hlídá prasknout zlostí, škoda že jsem to zaspala.“
„To jo“ odechla si knihovnice, „Ale víš… Já dole u potoka, něco viděla, nebo spíš někoho.“ Dračice se lehce napnula. „Na druhém břehu, stál muž bojovník a díval se ne mě.“
„Ale zase ten stín bojovníka? Mio…“ povzdechla si dračice.

„Lauron, já ho opravdu viděla!“ Dračice otočila hlavu a podívala se na ni obrovským fialovým okem. „A co udělal, když se na tebe dodíval?“ zeptala se jí. Mia měla podezření, že v jejím hlase slyší trochu ironii, ale dělala jako by nic.

„No pak zas zmizel, přišli totiž pro mě Makeny a Beno.“ Teď se Lauronina pozornost vrátila.
„Beno?“ zamrkala na svou přítelkyni, doufajíce, že odvede pozornost od toho, co ji tak vyděsilo. Povedlo se jí to.

„No jeden  ze strážců, je docela milí. A zná si se s Lili.“
Dračice opět zamrkala. „Nech toho Laurom!“ okřikla ji dívka.
Tu najednou vstoupil do stanu mladý strážce, promiňte, že ruším vážené paní…“ začal opatrně.

„To nic Beno, stejně už vstáváme“ usmála se na něj Mia a kopla do Lauron.
„ Co se děje?“ optala se strážce.
Beno se zatvářil rozpačitě: „Nedaří se nám zapálit signální vatru…“
„Jdu na to!“  zvedla se dračice.
Zatím co Lauron zapálila vatru, Mia si šla do stanu pro listy, kde měla podrobný popis signalizace. Byl to nápad Knihovny, zapálí vatru,  kouřovými signály posvátného řádu mu pošlou správu, kdo jsou a že s nimi chtějí mluvit. Pak mají jen čekat, jestli se řád objeví. Pokud ne půjdou ho sami hledat. Mia zcela upřímně doufala, že se objeví, když šla řídit vydávání signálů k obrovské vatře, na kterou se dračice pyšně dívala.

Čekali do druhého dne, než se jim dostalo nějaké reakce na kouřový signál, bohužel zcela jiné než chtěli.

Po poledni druhého dne na jejich tábořišti zavítala skupinka těžkooděnců se znakem slunečního krále. Knihovna nedomyslela fakt, že signály neuvidí jen přeživší posvátného řádu.

Strážci spěšně tasili meče a obstoupili tábor, připraveni k obraně kdyby bylo třeba.
Mia však nikterak netoužila po boji, a když viděla, že rozmrzelé Lauron ba nevadilo si o brnění rytířů nabrousit drápy, rozešla se sama jezdcům vstříc. Makeny pospíchal rychle za ní, rozhořčená nad tou lehkomyslností své paní.

„Co to má znamenat?!“ rozkřičel se vůdce jezdců. Mia ho poznala, byl to sir Donorek,  ten vyslanec s ním že již setkala.

„Mohla bych se ptát na totéž, sire!“ řekla knihovnice rázně.

"Ach to jste vy madam? Pokud vím, Knihovna se odmítla do naší války plést, tak co tu děláte?!" tón který použil, vyvolal v Mie obrovskou chuť ho pořádně praštit nějakou hodně tlustou knihou.

"Knihovna se odmítla do války plést, protože by válka mohla ohrozit přeživší z posvátného řadu. Také vás žádala, aby se vojska vyhnula Arkanumijskému lesu. Ale jelikož čekala, že její žádost neuposlechnete, tak Rada Knihovny vyslala nás, abychom varovaly přeživší Posvátného řádu před nebezpečím. "

„Žertujete.“ vyhrknul šokovaný  dvořan. Mia mu jen s úsměvem podala mu dokument s pověřením od Rady Knihovny. Tvář sira Donoreka začala rychle měnit odstín a brzy mu na krku pulzovala zlostí žíla. Mia se docela bavila.

"Klidně to můžete roztrhat nám ještě jeden." pokazovala na dokument, který muž drtil v rukou. Ovládl se však a listinu ji vrátil.

"Tímhle to nekončí, paní Mio, můj král hodlá tuhle válku vyhrát za každou cenu a jedna knihovnice s jednou dávno mrtvou legendou to je nízká cena." odsekl jí sir a hodlal odjed. Jenomže v tu  chvíli zasáhla pobouřená dračice a nebyl to příjemný zásah pro vojáky.  Lauron totiž zavrčela tak vztekle, že se jim začali plašit koně.

Postavila se a ve své majestátní mohutnosti a kráčela k Mie, zastavila se  vedle ní doprovázena strážci Gelle a Hallem, kteří si počínali poněkud obratněji a méně úzkostlivěji než Makeny. 

Okolí se začalo rozostřovat v Lauronině dýmu.
" Mé přítelkyni vážené paní Lauron se příliš nezamlouvá váš způsob jednání. " popíchla je s úsměvem Mia.

„Má přítelkyně dnes poprvé nedokázala popravdě vystihnout mé jednání, vlastně jej vůbec nevystihla. Chtěla jsem vás totiž upozornit, že ochrana vědění – tudíž i přeživších Posvátného řádu je hlavní prioritou knihovny a za tu i ona půjde za každou cenu. A v měřítkách Knihovny je jeden hloupý král s armádou nízká cena. Pevně věřím, že ani vy ani váš král se nechcete setkat s mým hněvem.“ zavrčela nebezpečně dračice. Mia jí položila ruku k nozdrám, aby ji trochu uklidnila. Povedlo se a dračice přestala vypouštět z tlamy kouř. Vyděšení vojáci radši vzali nohy na ramena. Paní Lauron se ani ostrý jazyk sira Donoreka neodvážil odporovat, ale gesto, kterým byla dračice uklidněna, mu neuniklo.

Mysleli-li si dvě knihovnice a strážci, že sirem Donorekem nepříjemná překvapení dnešního dne končí mýlili se.

K večeru přišel do tábora z obhlídky značně rozladěný Beno a vedl sebou skupinku pěti mužů. Byli ozbrojeni luky a dlouhými dýkami a jejich zelenohnědé oblečení nasvědčovalo tomu, že jsou zvědi. Benova roztržená košile napovídala tomu, že své zbraně použili, to byl nejspíš důvod jeho rozladěnosti.

„Copak jsi to našel, Beno? Ježka!“ popíchla nasupeného strážce jedna strážkyně. „Ne ne, on se najedl tak, že se valí jako medvěd po zimním spánku. Pomalý medvěd.“ odvětil jiný. Beno smích druhů raději ignoroval a vedl nevídané hosty rovnou ke knihovnicím.

„Paní Lauron a paní Mio našel jsem je, jak čmuchají podle tábořiště.“ Dračice ještě rozladěná z první nechtěné návštěvy, otráveně otevřela jedno oko a výhružně zavrčela na vetřelce.

„Kdo jsem a co jste tu hledali?“ zasáhla rychle Mia, než její přítelkyně značně chrlit oheň. Zvědi ale byli jen zbledlí strachem a neschopni slova. Jen jeden, nejspíš vůdce zvládl cosi zakoktat. Mia jen povytáhla obočí a podívala se na něj napůl káravě na půl shovívavě. To jej probralo. „My, vážená paní knihovnice…“ zkusil opatrně prohlížeje si její úbor a knihy na cestovním stolku. Mia mu na potvrzení přikývla. „My jsme zvědi, krále Zeleného království. Zaznamenali jsme kouřové signály z tohoto místa. Náš král nás poslal, abychom zjistili, co se tu děje. Náš král se obával léčky Království slunce. Netušili jsme, že tu narazíme na knihovnice a už vůbec ne že nás objeví!“ poslední větou šlehl pohledem po Benovi. Beno ale už měl znovu masku profesionálního strážce. Lauron se zasmála: „Ale no tak, snad jste si nemysleli, že by vás mohl přehlédnout strážce knihovny.“ S rozveselením nálady velké dračice se uvolnila i nálada všech ostatních.

„Pro Zelené království platí to samé, co pro Sluneční království. Knihovna si nepřeje, aby boje probíhaly přes Arknanumijský les, protože by mohly ohrozit přeživší Posvátného řádu a já Mia a paní Lauron jsme zde, abychom je varovaly a ochránily.“ Vůdce zvědů přikyvoval. „Ano paní Mio, náš král chce respektovat přání Knihovny, proto nás taky vyslal, abychom zjistili, co se tu děje. Rád mu vyřídím vaši správu a omlouváme se, že jsme obtěžovali.“

Strážci zvědům pak ještě nabídli jídlo na posilněnou a vyprovodili je z tábořiště.