Literární dílo Nory

Mia nakonec zdárně přežila celý den až do večera a dokonce si i pomatovala většinu informací, co jí byla sdělena. V podvečer opouštěla svůj pokoj s lehce bolavou hlavou a koženou brašnou naplněnou dokumenty ve voskovém papíře, kalamářem pery a čistými listy. Na sobě měla cestovní oděv knihovnic vyslankyň. Byl jednoduchý a přesto reprezentativní. Skládal se z černých kožených kalhot, a dlouhých hnědých šatů s rozparky po celé délce sukně na obou bocích, aby mohla jed pohodlně na koni. Šaty byly přepásány červenou šerpou (Lauronina barva) se zdobným uzlem vzadu. Na vrhu měla krémový zdobený a teplý kabátek. Boty měla z jezdecké, vysoké, z pevné kůže s vysokými odpadky. Kožené rukavice a dlouhou žlutou pláštěnku s kapucí, aby jí nebyla zimy za nepohodlí cesty.

Za ní kráčela jako stín její nová strážkyně Makeny. Tak vyšla z knihovny. Venku již na ni čekal její a Lauronin doprovod.  Dvanáct předpisově upravených strážců. Tváře všech strážců byly profesionálně chladné bez emocí, snad jen trochu napjaté očekávání.

Patnáct jezdeckých koní a pět koní vezoucí zásoby a zavazadla. Mia Měla na Luronino přání sedět na jejím hřbetě.

Velká dračice se za chvíli objevila. Po jejích bocích kráčeli, jí přidělení osobní strážci. Jako členka Rady měla osobní strážce dva. Mia oba znala. Galle strážce, ve středním věku s hranatou tváří, platil za nejlepšího strážce Knihovny a Hall byl starý, ale velice moudrý a stále ještě schopný strážce. Rada nemohla Laourom vybrat nikoho lepšího.

Jejich přítomnost Miu uklidnila i znervóznila zároveň. Znamenalo to totiž, že i Rada očekává na jejich výpravě jisté nebezpečí.

Makeny, Galle a Hall pomohly Mie na Lauronin hřbet do pohodlného sedla zhotoveného na tuhle cestu a celá skupina vyrazila.

Jakmile vešli do lesa, Mii se zmocnil nepříjemný pocit, že ji někdo sleduje. I strážci viditelně znervóznili, ale nikde nebylo nic vidět. Ani slyšet.

Malá knihovnice si opět vzpomněla na to, co jí řekla Lili, stín bojovníka. Nakonec se sklonila k Lauron a šeptem jí sdělovala, co jí Lili prozradila.

„Lauron si jen odfrkla: „Prosím tě uklidni se miláčku, který blázen by zaútočil na patnáct nejlepších strážců knihovny a draka? Lili jen moc poslouchá povídačky na tancovačkách a zbytečně tě vyděsila. To nejnebezpečnější s čím se můžeme setkat, jsou armády těch dvou pitomých králů, a myslím, že i ti by se mi radši klidily z cesty, nebo by rozhodně měly!“ Poslední Lauronina věta byla pronesená už dost hlasitě a pobavila celou skupinku strážců (mimo Makeny samozřejmě). Mia se tedy donutila uklidnit a již brzy začala v sedle na velké dračici klimbat.

Cesta byla pro všech skutečně velice náročná. Když konečně dorazili k Arkanumijským horám byli všichni strážci už na pohled unaveni. Přesto se hned pustili do zakládání tábořiště a už za šera se jim podařilo alespoň provizorně postavit stany. Mia byla rozlámaná unavená a promrzlá, těšila se i na nepohodlné lůžko ve stanu, jenže netušila nic a stavění tábora, tak aby strážcům nepřekážela, vzala vědro a šla k řece pro vodu. Strážci, byli příliš zaneprázdněni, aby si všimli malé rebelie jejich svěřenkyně a tak knihovnice došla až k řece. Nabrala vodu do vědra a opláchla si tvář. V hustém lese se již úplně setmělo. Jen temná obrys Arkanumijských hor se hrozivě rýsoval nad vrcholky stromů. Miu náhle znovu přepadl nepříjemný pocit, že ji někdo sleduje, jenomže tentokrát mnohem intenzivněji. Její srdce se jí zastavilo strachem. Opatrně se rozhlížela po okolí neschopná se vyděšením pohnout a pak najednou jej uviděla. Na druhé straně potoka se rýsoval obrys postavy, obrys bojovníka. Ze tmy jasně svítily jeho oči, kterými ji propaloval. Mia si byla jistá, že přeskočí potok a zabije ji, ale obrys bojovníka najednou zmizel. Zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Pak uslyšela hlasy: „Paní Mio!“ Světlo pochodně se blížilo k ní a s ní i dva ustrašení strážci. Makeny se tvářila opravdu velice rozzlobeně, ale její hlas byl stejně profesionální jako vždy „Má paní, co tu děláte, nesmíte opouštět tábořiště bez doprovodu.“ Mia v sebeobraně dala před sebe vědro. „Šla jsem jen pro vodu…“ hájila se, i když věděla, že je to marné.

„Ani na toaletu beze mě!“ zamračila se na ni Makeny. Sebrala jí vedra a rázně kráčela zpět. Druhý srážce ji jemně chytl za ruku a svítil jí na cestu pochodní, co nesl.

„Báli jsme se o vás, paní, noční les může být velice nebezpečný, pro bezbrannou ženu.“ Řekl jí tiše. Ženu, ne knihovnici? Mie se rozšířily oči poznání. Poprvé za celou dobu měl, strážce staženou kápy a viděla mu pořádně tvář a také ho hned poznala. Byl to tem mladík, co ji na poslední slavnosti strážců vyzval do kola. Usilovně přimýšlela, jak by se mohl jmenovat. Pokud ji šel s Makeny hledat byl nejspíše ze strážců přidělených jí. Jaké měla? Tasona znala, to byl Lilinim přítel, Saron Z Minearsu, to bude spíše starší strážce… „Beno?“ zkusila.

Mladík se usmál: „Správně, má paní“

„Nemám to oslovení ráda.“ zavrčela knihovnice.

„Já vím, říkala mi to Lili, ale za tu nezbednost si to zasloužíte.“ odpověděl ji šeptem, aby to Makeny neslyšela. „Ach jak nezdvořilé, Beno!“ zatvářila se naoko pohoršeně Mia, ale oba se tomu zasmáli.

V tábořišti si Beno vzal Makeny stranou a tiše se s ní o něčem dohadoval. Pak přešel k Mie a odvedl ji do jejího již postaveného stanu. Měla v něm své věci a poskládaný cestovní psací stůl.

„Domluvil jsem se s Makeny, že se o vás postarám místo ní, aby si odpočinula.“ oznámil Knihovnici. Ta ho za to zbožňovala a obdivovala zároveň. Po tom nočním vyděšení netoužila být sama ve stanu s naštvanou Makeny. Zatím co jí Beno pomáhal zabezpečit knihy a převléci se z cestovního oděvu. Uvažovala má-li mu svěřit, to co viděla, tajemného bojovníka. Nakonec se rozhodla, že Bena a další strážce nebude radši zbytečně strašit už tak vypadali dost napjatí. Tak se těšila, až svůj zážitek sdělí své milované Lauron.

Jenže když ji konečně Beno odvedl na lůžko pod velikým přístřeškem postaveným pro dračici, zjistila, že její přítelkyně již tvrdě spí. Tak jí nezbylo nic jiného, než také ulehnou a spát. Beno zatím seděl u jejího lůžka a střežil její spánek.

†††††

Ve stínu jeskyně, která byla až příliš zabydlená na to aby byla jen přechodným útočištěm na noc, seděl muž. Jeho šaty byli špinavé a o potrhané již dlouhým používán. U nohou měl meč, nijak zdobený, ale zkušený šermíř by si všiml, že je to zbraň velice kvalitní.

V jeskyni byla absolutní tma. Jediné, co kontrastovalo s tmou, byla mužova pleť a vlasy. Obojí bylo nezvykle svět až skoro bílé. Ano na první pohled to bal jeden z posvátného lidu, melárs lidu, jemuž byla dála schopnost měnit podobu, do různých zvířat.  Málo z nich ale bývalo v podobě lidské, a pokud ano byli vždy čistě oblečeni a měli dlouhé, pečlivě učesané vlasy až na zem. Tento muž se ale od své rasy lišil, byl ušmudlaný a vlasy měl krátké, na první pohled jen tak oškubané nožem. Co jen mohla donutit žít melárs v takových podmínkách? Byl snad vyhnanec?

U vchodu do jeskyně se objevila postava dalšího muže. Melárs se ale ano nehnul. Věděl kdo to je.

Druhý bojovník si rozčileně, vzal čutoru s vodou a napil se, pak se vyčerpaně svalil vedle svého druha.

„Copak, nějaké problémy?“ zeptal se melárs tiše.

„Jak se to vezme, drak a dívka opustili Knihovnu. Jsou po Arkunimijskými horami.“  Melárs se konečně podíval na své druha. „To ti ale teď výrazně ulehčí úkol…“ tajemně se usmál. Druhým mu úsměv oplatil, ale v jeho podání se podobal spíš zlému úšklebku: „Uvidíme…“