Literární dílo Nory

 Druhý den, když se Mia probudila tak na politiku vůbec nepomyslela. Vyskočila z postele, složila peřiny a rychle se navlíkla do knihovnických hnědožlutých šatů. Vlasy pouze stáhla za čelenku. Ze skříňky vytáhla tašku s knihovnickými potřebami a vyběhla ven.

Dnešní den chtěla strávit prací s knihami. Rychle probíhala chodbami až k jedné ze skrytých vzácných knihoven. Tyto vzácné knihovny měli na starost jen významní knihovníci, ostatní tam nesměli. Mia se starala o oddíl zaměření na draky. Oficiálně ho měla na starost Lauron, ale ta by se do malé místnosti vůbec nevešla, tak se Mia vždy starala o knihy za Lauron.

U dveří se zastavila a přejela po nich dlaní. Tiše zabroukala otevírající melodii, aby je odemčena. Melodie jejího hlasu se tiše vpíjela do dřeva a dveře se cvaknutím povolily. Když vstoupila dovnitř, zasáhla ji vůně prastarých knih, pergamenů a papyrů. Milovala ji.

Tiše, aby nenarušila ticho knihovny, vylezla na žebřík a začala otírat police. Každou knihu vytáhla a jemně z ní utřela prach. Svazky, které se rozpadaly, odkládala do košíčku u žebříku. Takto pokračovala, dokud neotřela a neprotřídila všechny police v místnosti.

Poničené knihy pečlivě zabalila do plátna, které měla v knihovnické tašce a košík s nimi dala před dveře. Nakonec umyla podlahu a vyrazila do pracovny.

Hned před dveřmi ji očekávala Lili a doprovodila ji až do pracovny. Do vzácné dračí knihovny nesměla ani strážkyně.

V pracovně už měla knihy z košíku urovnané u stolu. To byla práce strážkyně.  Usedla tedy ke stolu a pečlivě sešívala a slepovala hřbety rozpadajících se knih. Podlepovala jejich desky a listy, co byly poničené, si dávala zvlášť na hromádku. Jejich místo si v knihách značila barevnými lístečky. Když slepila všechny knihy, vrhla se na odložené listy. Ty také podlepovala a přepisovala písmo, když bylo někde porušeno. Pak je všechny vrátila do knih a vydala se již spravené knihy poklidit zpátky do dračí knihovny.

Mia vždy milovala páci s knihami a byla do ní celý den tak ponořená, že naprosto zapomněla na čas. Není tedy divu, že po tom dlouhém dni se jí už žaludek hlasitě hlásil o svá práva. Tak tedy malá knihovnice spěšně zamířila do jídelny. Jenže byla svojí strážkyní taktně upozorněna, že dobu k večeři už dávno propásla.

Tak hladová dívka musela jít do kuchyně kde jedli strážci. Málo kdo z knihovníků chodil na místa určená pouze pro strážce. Někteří z obavy, pár z nich z pyšnosti ale většina protože podvědomě cítila, že tam prostě nepatří. Jejich jemná těla působila mezi silnými svalnatými postavami strážců příliš křehce a díky své obrovské moudrost byl pro ně humor strážců primitivně nepochopitelný.

Mia se ale mezi nimi necítila nikterak nepatřičně. Nebyla z čistokrevné knihovnické rodiny, vlastně ani neznala rodiče. Ji a Lauron našli jako malé děti mezi policemi ve veřejné knihovně s prosbou, aby se o ně knihovníci postarali. Tak Mia byla sice knihovnicí s drobnou a štíhlou postavou, ale byla pevná a pružná. A i přes svou značnou moudrost se nemohla ostatní knihovnicím ve vzdělání vyrovnat, byla však jednou z mála knihovnic, jimž nebyl humor strážců cizí.

Strážci mimo služby byli k nerozeznání od tichých a disciplinovaných stínů, co chodili za knihovnicemi. Zde na místech určených jenom jim byli uvolnění, sršeli vtipem a vyváděli samé skopičiny.

Když Mia sešla do jídelny, sama se velmi bavila pohledem na proměnu své strážkyně. Z Lili, robota svázaného přísnými pravidly, se najednou stala úžasně živá až divoká holka. Mia neměla ráda přísná pravidla a hierarchii knihovny, i když chápala, proč jsou třeba.

Když knihovnice utišila svůj hlad, tak ke své velké radosti zaznamenala, že z hlavního sálu strážců se line rychlá rytmická hudba. Hned popadla Lili a nadšeně se tam vydaly. Zatím, co strážkyně byla okamžitě vtažena na taneční parket, Mia se tiše posadila ke stěně a pozorovala jak strážci tančí. Nemohla se vynadívat a hlavně na Lili, byla to úžasná tanečnice. Dokonce byla požadována ze jednu z nejlepších tanečnic v Knihovně a obyvatel knihovny si tance vždy vážili.

Mia byla bohužel zaškatulkována jako knihovnice, a tudíž někdo kdo se nemůže příliš fyzicky namáhat, to znamená i tančit. I přesto že přesvědčila Lili, aby ji naučila základy tance, nikdy se tanečních zábav strážců aktivně neúčastnila. Proto bylo její překvapení veliké, když se k ní přitočil jeden ze strážců a s úklonou ji zval k tanci. Sice jej neznala, ale on určitě věděl, kdo je ona, měla na sobě knihovnický úbor.

S nadšením se jej tedy chytla za nabízenou ruku a nechala se vtáhnout na parket, přesto že jí bylo jasné, že ohnivé tempo strážců nemá šanci zvládnout. Srážce byl však velice dobrým a pozorným tanečníkem a svoji partnerku prováděl parketem pomaleji a šetrně. Živá hudba se dívce vpíjela do těla a ona pod vedením svého tanečního partnera vlnila v jejím rytmu. Propojení jednotlivých tonů s pohyby těla činilo tanec neobyčejně uvolňujícím zážitkem a Mia se při něm po dlouhé době cítila být volná a sama sebou.

Mia by tančila se strážcem dlouho do noci, ale vzpomněla si, že dnešní den úplně zapomněla na Lauron a najednou ji myšlenka na její přítelkyni znepokojila.

Očima při tanci vyhledala Lili a kývla na ni. Strážkyně pochopila výzvu své paní a protančila se s ní ke stěně sálu, stranou od tanečníků.

„Má paní si přeje?“ optala se jí. Mia měla podezření, že jí to strážkyně dělá schválně, ví přeci, jak moc to oslovení nemá ráda.

„No já…“ najednou nevěděla jak začít, „Víš kde je Lauron?“Lili se usmála, nejspíše poznala její znepokojení.

„Ano je v hlavním sále, rada knihovny má jednání.“ Mia měla špatné tušení.

„Díky!“ vyhrkla a rozeběhla se pryč. Lili se vrátila zpět na parket, přes noc ji povinnosti strážce nezaměstnávaly.

Mia úplně zapomněla, že dnes má být jednání rady. Jednání, knihovnické rady probíhala dlouho, někdy i několik dní, byla si jistá, že rada ještě zasedá a něco ji na tom znepokojovalo. Ona na rozdíl od Lauron neměla takové postavení, aby jí příslušelo účastnit se jednání, přesto běžela k hlavnímu sálu jak o život.

Hned jak přiběhla ke dveřím, viděla, že je něco špatně, všude byl cítit charakteristický zápach síry a kouře, který kůže vydávat jen velice rozhněvaný drak.

To byla chvíle, kdy Mia nezaváhala porušit pravidla a vběhla do sálu.

To co viděla, ji překvapilo i vyděsilo zároveň. Lauron stála ve středu velkého sálu, křídla měla výhružně poloroztažená a cenila na Radu knihovny zuby. Z tlamy se jí linuly obláčky výstražného kouře.

Ostatní knihovníci v Radě se však nezdáli chováním dračice znepokojeni, seděli ve svých černých rouších, klidně a důstojně jako by jim žádné nebezpečí nehrozilo. Dračice se ale zlostně nadechovala a chřípí se jí chvělo žárem, jenž se chystala vypustit.

Mia když to viděla tak poplašeně vykřikla: „Lauron!“ a vrhla se dračici do cesty…