Literární dílo Nory

 „Jen chystají nějakou válku, Sluneční království se bude mydlit se Zeleným královstvím.“ Mia rozladěně přecházela v Lauronině pracovně. Kolem ní vlály lehké červené šaty, jak byla vděčná za jejich chladivou látku.

„Je to hloupost paní Lauron“ promluvila jedna z vyšších knihovnic sedící u stolu na židli. Na stole byla spousta papírů, v nichž se tři vyšší knihovnice přehrabovaly.

„Největší starost…“promluvila další z nich, „…mi dělá, že nejspíš vojenský spor půjde přes Arkunumijský les a jeho hory, kde žije zbytek posvátného řádu.“  Zbylé dvě knihovnice vzhlédly.

„Máš pravdu, to by mohlo zničit tu troch věrných, co z řádu zbyla.“

Lauron rozhořčeně zavrčela: „To nesmíme dopustit!“

„Promiňte…“ ozvala se Mia, která již unavena politikou se rozvalovala na Lauroniných poduškách, „O jakém řádu to mluvíte?“

Knihovnice se na sebe podívaly. Měly by uvažovat nad válkou, ale žádná knihovnice neodolá možnosti vyprávět nějaký příběh. Tak si nejstarší z trojice knihovnic sedla na zem naproti Mie a začala vyprávět:

„V dávných dobách chránili naši zemi Strážci z Melárs školy pod vedením mocného a moudrého strážce Letimího Ferpra. Melárs škola a i Strážci již dávno nejsou, ale zůstal řád, který stále ovládá prastaré umění těchto strážců. Aby učení, jenž dovede být velmi mocnou zbraní, nebylo zneužito, řídil se řád včetně mistrů velmi přísnými pravidly.“

„Jakými pravidly?“ špitla Mia se široce zvědavě rozevřenýma očima.

Teď už si na zem přisedla další knihovnice. „Mistr je nejvyšším z řádu, je nejmocnější ale i nejmoudřejší ze všech. Všichni jej musí poslouchat. Jeho učedníci se dělí podle pokročilosti v učení a označují se počtem drobných copánků ve vlasech. Novici mají pouze jeden, řádový členové mají dva, tři mají učedníci řádu, a čtyři učedníci mistra. Mistři mají copánků pět. Když mistr usoudí, že učedník mistra je dostatečně zralí, podrobí jej mistrovské zkoušce a pak může býti i více mistrů. Nejstarší z nich se nazývá hlavní mistr a má copánků šest. Nikdo z řádu také nesmí učení zneužívat či jej učit někoho mimo řád jinak bude označen za nepřítele řádu a vyhnán.“

Mia si odfrkla: „Fuj to je složité, skoro horší než v Knihovně!“ Knihovnice se zatvářily pohoršeně ale Lauron se hlasitě rozesmála.

„A co přesně je to učení?“ zajímala se dál Mia.

Poslední z trojice knihovnice si přisedla ke svým družkám a začala vyprávět: „Je to jistý druh magie, ale neovládají živly ani nečarují jako čarodějové. Jde o ovládání síly a vůle, jak tvé vlastní, tak jiných osob. Ovládáš vlastní tělo ale i fyzikální zákony související s tělem. Učedníci se učí necítit bolest, být stejně rychlí jako myšlenka a přitom nemyslet ale rovnou instinktivně jednat. Jsou z nich pak velice schopní a nebezpeční bojovníci. Mistři zvládají dokonce i ovládnou gravitaci a létat.“

„To je úžasné, myslíš, že by mě to taky naučili?“ obrátila si Mia nadšeně k Lauron.

„No nevím miláčku, zdá se mi to nebezpečné a navíc posvátný řád už několik let nikde nikdo nevidět.“

„Proč?“ otočila se Mia zase zpět ke knihovnicím.

První knihovnice se nadechla a pokračovala ve svém původním vyprávění: „Řád měl spoustu členů asi kolem tří set a lidé si jej velmi vážili. Jeho mistři a učedníci skutečně šli ve stopách bájných Strážců a ochraňovali bezbranné, zabraňovali bezpráví. Proto měli hodně přátel ale i nepřátel.

Zlý černokněžník z nejtemnějších škol čarodějů, myslím, že se jmenoval Mígola, se dlouhá léta snažil řád zlikvidovat, ale mistři byli vždycky několik kroků před ním, a bylo by to tak pořad kdyby mu nepomohl neodpornější čin jednoho z řádu – zrada.“

Mia se při zvuku toho slova otřásla. „To není možné“ špitla a přitulila se k Lauron.

Knihovnice pokračovala ve vyprávění: „Jeden z učedníků zradil řád a dlouhé měsíce trávil nasloucháním Mígulovi a učil se od něj temnou magii. Nikdo z mistrů o tom samozřejmě nic nevěděl. Všichni si mysleli, že jen zabloudil nebo se dostal do potíží a proto, když poslal řádu žádost o pomoc tak řád přišel. Jenže to byla past. Málo kdo tu moc přežil. Ti, kdo přežili, se teď skrývají v horách a v Arkanumijských lesích. Tam také skrývají a chrání staré učení.“

Mia zamrkala, aby rozptýlila slzy. Najednou na ni kápla obrovská kapka. „Miláčku nebreč na mě!“ obořila se ihned na Lauron, otírajíc se ručníkem, co jí podala Lili. Tři knihovnice dřepící na zemi teď jen stěží potlačovaly úsměv.

„Co se stalo s tím učedníkem, co je zradil?“ zajímala se Mia.

„Ten přežil, jmenuje se Nathan a zbytek řádu jej za jeho zradu vyhnal pryč.“

„Jen vyhnal?“ rozzuřila se Lauron, „Já bych jej rozsápala na kusy!“

Druhá knihovnice se zvedla „To já také paní Lauron, ale tak to je v PRAVIDLECH řádu, že se jen vyžene. Ale po té, co je člen řádu vyhnán, nejen, že ztratí svou ‚rodinu‘ ale může jej kdokoliv, hlavně řád, beztrestně zabít“

Zvedly se i zbylé knihovnice.

„Jenže Nathana od té doby nikdo neviděl, říká se, že se skrývá u temných čarodějů.“

„Také se říká, že jej temní čarodějové zabili.“

„Rozhodně, co víme je, že během bojů neušel újmě. Byl zasažen na pravé tváři a bude mít na ní šerednou jizvu.“ Lauron si odfrkla: „Patří mu to, alespoň je ocejchovaný.“

Mia se začala protahovat. „Takže pokud bude ta válka, tak hrozí, že zničí zbytek řádu. Měli bychom je tedy najít a varovat.“

Knihovnice si povzdechly. „To ano, ale Knihovna je nestranná, nesmíme se míchat do vnějších věcííí…“ knihovnice rychle uskočila před křídlem ohromné protahující se dračice.

„Pardon“ zabručela Lauron, „Knihovna brání pouze své zájmy, a naším zájmem je střežit vědění a posvátný řád je jediný, kdo zná tajné učení Strážců. Takže je v zájmu Knihovny jej bránit.“

„Máte pravdu paní Lauron.“ přitakala knihovnice, „Svoláme velkou radu Knihovny a rozhodneme o vojenské výpravě na záchranu řádu.“

Další se k ní přidala: „A oznámíme naše rozhodnutí vyslancům králů: Žádná s nás jim nebude radit, bylo by to proti zájmům Knihovny.“

„A…“ vyskočila Mia, „…já si jdu lehnout. Politiky už mám pro dnešek dost!“ Rozloučila se s Lauron a zmizela s Lili v patách ve svých komnatách.