Literární dílo Nory

„A seš si vážně jistej, že ses neztratil?“ popíchl muž v stejnokroji strážců svého společníka, který díky svému zelenému oděvu nebyl skoro k rozeznání s keřem, u něhož se skláněl zkoumaje zem. Třetí ze skupiny jen otráveně protočil očima.  Jejich stále neutichající ledová válka ho pomalu ale jistě přiváděla k šílenství.

„Kdybych sebou neměl dupající slony, mohl jsem tam už být, takhle musíme jít oklikou, pokud chceme zůstat neodhaleni a to alespoň já chci!“

Beno si odfrkl: „Pravda zas tak těžké tě zpozorovat není stopaři, a vzhledem ke tvým bojovým schopnostem chápu, že nechceš být odhalen.“ Stopařovi až nelidsky dlouhé uši sebou cukly. „Nebyl jsem to já, kdo si večer musel zašívat halenu…“ Než se ale Beno zmohl na protiútok, zasáhl už Tiaro: „Nechte toho, oba dva! Jediné co nás teď může prozradit je ta vaše hloupá žabomyší válka!“ Beno zahanbeně sklopil hlavu, zatím co stopař uraženě nakrčil nos, ale ani on se proti Tiarovi neohradil, oba moc dobře věděli, že má pravdu.

Nakonec se jim i přes žabomyší spor, nyní už vedený potichu a za zády bojovníka, podařilo se nepozorovaně dostat, co nejblíže k vojenskému ležení slunečního krále. Stopařovi bystré oči brzy zjistily, že v ležení nejspíše nikde zajatce, ani zajatou knihovnici nedrží a bojovníci se svých strategických zkušeností zase usoudili, že ji spíše skryli kousek od tábořiště, kde začíná hůře přístupný les protkaný zrádnými skalisky. Osvobozující armáda by se tam jej těžko dostávala. Ale malá skupinka průzkumníků vedená zkušeným zvědem by to zvládnout mohla…

„Tady někde by mohla být ale nikde nic…“ postěžoval si už asi po sté netrpělivý strážce. Stopař zatnul v ruce v pět a opět sám sobě domlouval, že ničemu neprospěje, když tomu protivnému hlučnému, netrpělivému drzému … jednu vrazí.

„Támhle!“ špitl bojovník, který mezi keři zahlédl přístřešek, který byl pro Miu připraven. Skupinka se co nejtišeji proplížila k tomu místi. „Není tu!“ z Benova hlasu už zcela jasně zaznívalo zoufalství. Měls strach o svou paní a přál si její utrpení, co nejdříve ukončit. Muž v zelené se na něj překvapeně pohlédl. Až teď mu došlo, jaký důvod měla jeho neustálá netrpělivost. Jen strach o jeho paní. Je to přeci strážce! Potichu a s novým odhodláním zjistit, co se stalo, se proplížil se, až k místu kde byla knihovnice svázaná a pozorně si jej prohlížel.

„Byla tady,“ oznámil svým druhů šeptem a ukázal jim knihovnický plášť. Byl pokrytý hromádkou prachu, jako by se na něm něco rozpadlo na nepřirozeně malé kousíčky. Přičichl k prachu. To něco byl konopný provaz… Snad kouzlo? Letělo mu hlavou. Beno jako správný kazistop mu prudce vytrhl plášť z rukou, jako by mu snad mohl nahradit ztracenou paní. „Byla tu,“ zopakoval šeptem. S obavou v očích se podíval na své společníky. Tiaro mu vrátil konejšivý pohled, ale zelený mužík si ho vůbec nevšímal. „Musela utéct… Tady jsou hluboké stopy nejspíš vojáků a ty vedou k táboru. Ale zajatce sebou neměli. A navíc tuhle jsou mělké stopy dítěte nebo mladé ženy. Míří do lesa pryč od vojska…“ pak se beze slov vydal po stopách do lesa, kam jej trochu rozpačitě následovali jeho ozbrojení druhové.

†††††

„Líbí se ti?“ zeptal se zelený mužík svého společníka, přestože měl oči stále přilepené k zemi. „Co?!“ zarazil se strážce vytržený z myšlenek na bezpečí své paní, muchlaje její plášť. „Paní Mia, líbí se ti že? Mluvíš tak o ní.“ Tentokrát už to bylo jen prosté konstatování.  Stržce nevěřícně nad tou otázkou jen zavrtěl hlavou. „Je to má paní!“ Ano existují i případy, kdy se strážce zamiloval do svého pána nebo paní, ale většina z nich měla o ně obavy a péči, protože byli prostě jejich strážci. „No jistě,“ uchechtl se stopař, který konečně se odlepil zrak od země a podíval se na Ben.

 „Jak se vlastně jmenuješ?“ vhrkl najednou strážce absolutně mimo kontext. Muž v zelené byl tou otázkou očividně zaskočen. „Říkají mi Stopař…“

„To vím, na to jsem se neptal,“ zarazí ho Beno. Stopař se zarazil a němě na něj zíral, zatímco se mu myšlenky zaobíraly otázkou, kdy byl shozen z pomyšleného koně tohoto rozhovoru a jak se vyhnout té hloupé všetečné otázce.

„Hej snad jste to nevzdali?“ zachrání ho nevědomky Tiaro, který se neustále dbal na to, aby se jejich studená válka pohybovala alespoň v teplotách okolo nuly.

†††††

Stopař neoblomně vede svoji skupinku lesem a snaží se ignorovat hlučné dohady obou bojovníků, kdy, kam a kdo mohl paní Miu odnést z místa, kde podle stop nejspíš omdlela. Začal litovat, že jim řekl skoro vše, co mu zem a les prozradily.

Stopy jasně mu jasně říkaly, jak moc dobře se tajemný neznámý v těchto lesích vyzná. Méně zkušený stopař ho nejspíš velice brzy ztratil. Díky faktu, že mají co do činění s někým velice zkušeným, mu hluk jeho společníků drásal nervy. Nemusí na sebe přeci hned upozorňovat!

Stopy je dovedly ke skalním rozsedlinám, kde se dalo poměrně dobře skrýt, jak před chladem noci, tak i před případnými pronásledovateli. A jelikož Stopař viděl poměrně dobře i v potmě detaily, které by komukoliv jinému unikaly, sebejistě vedl svoji skupinku k místu, kde se skrýval Nathan s Miou. Tak již chvíli po setmění sporovali mezi skalami teplé plápolavé světlo ohně a u něj našli v družném rozhovoru ztracenou knihovnici a zrádce Posvátného řádu.

Příhod naší trojice je viditelně překvapil, ale nebili sami, kdo byli překvapení. Přesto že Beno, Tiaro i Stopař čekali mnohé, tohle skutečně ne.

Nathan byl během vteřina na nohou a rukou se dotkl jílce meče na svých zádech, jako by se ujišťoval, že tam opravdu je.

Tiaro jindy ledově klidný a nad věci, nyní rozrušeně rovnou tasil a zaujal výhružně bojovou pozici.

Strážce si naopak bojovníků vůbec nevšímal, jeho pozornost patřila jen Mie, ke které se hnal. „Má paní, jste v pořádku?!“

„Ty…“ zasyčel tiše Tiaoro, „Zabiju tě!“ Nathan se ušklíbl. Beno dál starostlivě zjišťoval stav své paní, které byla očividně v šoku z náhlého vývoje situace. A Stopař se nezmohl na víc než jen valit oči.