Literární dílo Nory

Mia klopýtala lesem, aniž by tušila, kam vlastně jde. Byla stále v šoku, že se dokázala sama osvobodit, že dokázala kouzlit, a vůbec nevnímala okolí. Proto málem umřela leknutím, když se kousek od ní ozval posměšný hlas: „Zase sama v lese?“

Otočila se za ním. Stál tam ledabyle opřený o strom Nathan.

„Musíš mě tak děsit?!“ vyjela na něj dívka. Bojovník se jen ušklíbl.

„Přišel jsi mě zachránit nebo zabít?“ zeptala se po chvíli znovu. Tentokrát jí už odpověděl: „Kdybych tě zabil, ušetřilo by mi to spoustu starostí… Ti vaši strážci jsou v podstatě k ničemu!“

Strážci! Galle! Prolítlo knihovnici hlavou. „Co se stalo s Gallem, kde je?!“ v jejím hlase zaznívala hysterie. Tušila to a chtěla, aby jí to tušení někdo vyvrátil. Nathan mlčel.

„No tak, kde je Galle?!“

„Zemřel,“ odpověděl jí tiše. „Né, to není pravda, ty lžeš! Lžeš!“

Mia přeběhla k němu a začala mu pěstmi bušit do hrudi, aniž by si uvědomila pošetilost svého jednání.  Nathan jí jen jemně chytil za zápěstí a přivinul k sobě.

„Pššš,“ snažil se jí uklidnit, věděl, co cítí. Vždyť vlastně byla ještě dítě. Malé dítě, co dostal na starost. Mia se skulila v jeho náruči a rozvzlykala se. Poprvé od chvíle, co i unesli, cítila zvláštně známí pocit jistoty a bezpečí. I když kdesi za mlhou jejího zármutku, jí něco říkalo, že by to tak nemělo být.

†††††

Vojsko Slunečního království bylo na dosah, dost blízko aby naše osvoboditelská jednotka mohla vyrazit na zteč. Přesto však zatím zůstávali skryti. Co teď?

Lauron s Hallem a Makeny, Mistr s Kigeron a Tiarem, a král s postavou v zelených šatech seděli kousek od ostatních a radili se jak postupovat dál. Přímí otevřený a nepromyšlení útok jednohlasně zamítli. (Tedy skoro jednohlasně, Kigeron se dala slyšet, že bojovníci jsou dostatečně schopný, aby se nemuseli schovávat a mohli hned jednat, nejlépe, jak naznačila, pod jejím vedením.)

„Myslím, že nejprve by to chtělo, za setmění obhlídnout situaci a zjisti, v které části ležení vlastně Miu drží a drží-li ji tam ještě vůbec,“ navrhoval věcně Hall.

„Můj hlavní stopař bude pro takový úkol nejspíš nejvhodnější, pokud samozřejmě paní dovolí,“ navrhl král a jeho podřízený lehce sklonil hlavu na důkaz vděčnosti a pokory.

„Rozhodně nepochybuji o schopnostech vašeho člověka, ale rád bych tam měl i někoho z našich…“ nahodil opatrně starý strážce. Lauron ho podpořila důležitý pohledem.

„Chápu vás, jistě to je oprávněný požadavek…“ souhlasil s ním panovník.

„Beno, bude myslím pro takový úkol nejlepší je mlady, hbitý a tichý a také dobře svoji paní zná.“ Zelený mužík sebou cukl.

„Myslí, že je na to příliš mladý a nezkušený…“ pokusil se zachránit, ale přehlédl si škodolibé jiskřičky, které hrály v očích velké dračici.

„To rozhodně ne! Beno, byl dost schopný na to, aby vás odhalil a zajal a navíc nemáme nenápadnějšího strážce než je on.“

„Co třeba slečna Makeny?“ zkusil to ještě stopař. Makeny cukli koutky úst v jinak vážné tváři: „Myslím, že na takový úkol jsem už přeci jen trochu stará.“ I ona měla hluboko uvnitř škodolibou povahu strážců Knihovny.

Tak Beno a váš stopař, to je dobrá dvojice,“ ozval se Mistr, „Pokud dovolíte, rád bych do skupinky přidal i jednoho Bojovníka. Tiare?“ Všichni přikývli, až na Kigeron. „Mistře proč on, já jsem tišší!“ Přítomní si vyměnili rozpačité pohledy. „Právě jsi nám dokázala přesný opak,“ usadil pyšnou díku její mistr.

Beno zachoval kamennou tvář, když mu byl oznámen jeho úkol.  Jen jemně sklonil hlavu na znamení, že jej přímá. Škodolibé pohledy svých strážcovských druhů ignoroval. Byl to rozkaz a rozkaz je rozkaz! Přesto se neubránil spontánní myšlence, bylo-li součástí toho rozkazu i to, že se musí vrátit zpátky živí všichni tři…

†††††

Když Mia otevřela oči, bylo už pozdě večer. Byla ve skalní úžině, která s trochou dobré vůle mohla vzdáleně připomínat jeskyni. Musela ztratit vědomí. Rozhlédla se kolem sebe. U malého skrytého ohníčku tiše seděl Nathan.

„Vzhůru?“ zeptal se, aniž by k ní zvedl zrak. „Já… no ano,“ zakoktala se dívka, „Jak jsi to poznal?“ Nathan si mlčky přejel rukou po copáncích ve vlasech. Knihovnice si nebyla jistá, bylo-li to jen bezděčné gesto nebo odpověď, ale nechala to být. Teď ji trápila více jiná otázka.

„Proč mi pomáháš?“ zeptala se ho a přisedla si k němu.

„Mám kupce, co za tebe nabídne víc,“ odpověděl prostě. Něco v jeho hlase ale knihovnici prozradilo, že to nemyslí tak úplně vážně. Tohle byl jeho způsob, jak nepřijít o roli zlého krutého surovce, kterou přijal. Ale jaký ve skutečnosti byl? Co když to všechno bylo úplně jinak? Rozhodla se raději stočit řeč.

„Já požila kouzlo?“ vydechla další, co ji trápilo. Nathan se pobaveně zasmál jejímu překvapení. „Samozřejmě jsi družka dračí krve, sdílí magii se… svým drakem.“ „Lauron,“ napověděla mu jméno družky, „S Lauron.“

„A tebe pojmenovali jak?“

„Mmia,“ zakoktala dívka zaskočená tou otázkou, „Mialem Lauron Drakeová de Libre.“

„Možná Knihovna nebyla nejlepší volba,“ zamumlal si bojovník pro sebe.

Mia dělala, že tu poznámku přeslechla, protože jí nedávala žádný smysl a byla si jistá že, když se zeptá, nebude na tom o moc lépe.

„Pořád nevím, proč mi pomáháš a nezkoušej mi tvrdit nic o kupcích,“ udeřil a na něj znovu. Nathan se jí podíval do očí a pak rychle odvrátil zrak jako by se polekal toho, co udělal. Mie najednou přišel zranitelný, naplnila ji ženská naivní něha. Lehce mu prsty odhrnula prameny tmavých vlasů z obličeje a přela prsty po jizvě na jeho tváři. Cuk sebou ale neodtáhla se, i když bylo vidět, že by to rád udělal. Je jako vyděšená šelma, pomyslela si dívka. Muž se na ni podíval a zase rychle sklopil pohled do země.

„Před šestnácti lety,“ začal tiše a rychle, jako by sám dál toho, co jí říká, „ jsem podkal skupinou zvláštních lidí, neptej se, co byli zač, sám to nevím.“ Mia zase vydechla. Nathan se usmál a stejně tiše jen už pomaleji pokračoval. „Vynutili si ode mne přísahu, že se o ně postarám, netušil jsem o koho. Nejspíš si mysleli, že patřím k Řádu, pak by se takový slib vztahoval na celý Řád, jenže tenkrát jsem už …“ nedopověděl, ani nemusel. Byl už vyhnaný, domyslela si Dívka v duchu.

„Dřív než jsem se vzpamatoval, byli už zase pryč a mě po nich zůstalo v náruči novorozeně a rudé dračí vejce.“ Knihovnice zalapala po dechu. „Měli vyrůstat u Řádu, ale tam jsem je donést nemohl… Přísahal jsem však, že se o ně postarám… Tak jsem…“

„Tak že to jsi byl ty?!“ přerušila ho dívka, „Ty jsi nás nechal v Knihovně!?“ Bojovník přikývl. Na chvíli nastalo rozpačité ticho.

„Proto ti pomáhám,“ dopověděl po chvíli, „přísahal jsem.“