Literární dílo Nory

 „Heleme se vznešená paní Mialem,“ pronesl slizký a známí hlas sira Donoreka, vyslance Království Slunce.

„Také vás ráda vidím, sire. Myslím si však, toužil-li jste po mé přítomnosti, bylo by vhodnější požádat o oficiální audienci. Vyhnul byste se pak jistým problémů,“ pronesla Mia tak hrdě, jak jí to jen svízelná situace dovolila.

„Nepovídejte a jakým problémům?“ Mie se Donorekova sebejistota vůbec nelíbila.  Co má asi za lubem?

„No hlavně jednomu velkému rudé, rozzuřenému a ohnivému…“ pozvedla obočí při narážce na svou Lauron. Musejí přeci počítat s jejím hněvem a ono rozzuřit stokilovou dračici nic moc. Ale nemyslela si, že by její únosci byli tak hloupí a nepočítali tím.

Zlý úsměv šlechtice jí dokázal, že se nemýlí a něco jí říkalo, že se jí jeho plány nebudou vůbec líbit.

„Právě že na tyto problémy já spoléhám, má milá,“ sevřel jí prsty bradu, vyškubla se mu a uhnula pohledem. Děsil ji.

„Jsem si jist, že tvá drahá Lauron udělá cokoliv, jen aby se jí její malá chráněnka vrátila, hlavně vrátila v celku. A my jsme ve válce, tak pověz, má milá, jaký vojenský trumf může být lepší než zoufalý drak?“ Poplácal dívku po tváři a krutě se zasmál. Po té s pocitem vlastní dokonalosti i s vojáky odkráčel pryč.

Mia počkala, až bude z dohledu a pak se konečně podala svému zoufalství a naplno se rozplakala. Srdce jí sžírala tíseň, že to právě ona bude příčinou pádu své přítelkyně. Využili ji proti ní.

†††††

K vojenskému ležení Království Slunce mířila zvláštní armáda. Část narychlo zmobilizovaného vojska Zeleného Království, něco málo přes tucet strážců z Knihovny, tajemná skupina bojovníků se dvěma meči a drak. Hodně nahněvaný drak. Ovšem ani hněv nezabránil dračici, aby jí hlavou vířily myšlenky nejistoty a podezírání. Největší záhadou pro ni byly tajemné důvody Posvátného řádu. Lámala si s nimi hlavu dlouho, tak dlouho, že začala přemýšlet, jestli by nebylo lepší je prostě sežrat…

„To bych vám neradil, paní Lauron,“ ozval se jí v hlavě pobavený hlas mistra posvátného řádu. Dračice málem nadskočila leknutím, na poslední chvíli se ale ovládla a zabránila tak menšímu zemětřesení. Spěšně začala hledat trhlinu v opevnění své mysli. Nerada si pouštěla cizí lidi do hlavy a dokonce i s Miou komunikovali myšlenkami jen výjimečně, bylo to velice náročné a nebezpečné. Něco, nejspíš ohromná dračí zvědavost, ji ale přimělo, aby toho teď přeci jen využila a promluvila si s Mistrem.

To bylo velice neslušné, zformulovala myšlenku a vyslala ji k vetřelci.

Omlouvám se, vzácná paní, ale měl jsem dojem, že vás trápí jisté otázky, otázky o kterých by nebylo rozumné jednat na hlas.

Máte pravdu, mistře, uznala, ač nerada dračice. Já… zajímalo by mě…

Proč jsme se přidali k vám? dopověděl za ni mistr. Lauron ovládla nutkání přikývnout a místo toho poslala jen souhlasnou myšlenku.

To je dlouhé povídaní, paní… mistr si nebyl jistý jak začít. Máme čas, odpověděla velká knihovnice.

Ano, to ano, dračice jasně cítila jeho pobavení, nad její poznámkou.

 Napřed byste měla vědět něco o vašem rodu, zvážněl, Na počátku stvoření našeho světa bylo…

…vejce osudu, ze kterého se vylíhlo pět Velkých draků. Jsem knihovnice znám ten příběh a spousty dalších…

Pak i víte, že každý z Draků stvořil jednu rasu, Velký Bílí melárs, Žlutý moudré mošišouny, Rudý…

…Dračí bojovníky, Zelený Lid přírodních živlů a Černý čaroděje, zlý krutý a pyšný, odfrkla si dračice.

Právě že ne, má milá. To se obecně traduje ale Černý jako jediný stvořit bytosti k obrazu svému jen menší a s menší mocí, ale tyto bytosti vládli magii. Černý, Lauron, stvořil draky.

Dračice zalapala po dechu: Já myslela že… ani vlastně nevím, co jsem si myslela, že jsem nějaké výjimka nebo…

 Mistrova mysl ji zahalila konejšivou energií. To nic má milá, vlastně jsi výjimečná, protože draci v našem světě už nežijí. Jste výjimeční tvorové ale i na vás došlo, později když svět zaplnila rasa vyvinutých opic-lidí začala se krev pěti draků u jejich potomků ředit a i ta Černého draků v čisté podobě byla příliš silná pro soužití s lidmi. Proto vzniklo pouto vždy mezi jedním drakem a jedním člověkem, který měl vyrovnávat jeho syrovou magickou moc.

Bohužel lidé jsou bytostí lační po moci a bylo jim vyzrazeno jak zneužívat vaši magii a tak vznikal rasa, kterou Černý nezamýšlel stvořit – čarodějové. Když draci viděli, co se děje s jejich magií rozhodli se, se svými věrnými lidskými druhu opustit nadobro náš svět.

Takže jsem tu skutečně jediná dračice, posmutněla Lauron, které zhaslo náhlé světýlko naděje, že není sama.

Ano i ne Lauron, ty stejně jako ostatní, máš svůj lidský protějšek…

Tcss o žádnýho čaroděje, který mě bude využívat nestojím! Mistr se teď už tiše smál. Copak ti to pořád nedošlo? To Mia je tvojí družkou krve.

Lauroniny mozkové závity zarachotily a zacvakly na svá místa.* Jistěže její Mia! Proto nám tedy pomáháte, protože jsem poslední a Mia patří ke mně! Počkat, nespadá tohle spíš pod Knihovnu? zamyslela se dračice.

Mistr se tentokrát pobaveně zasmál nahlas, ignoruje nechápavé pohledy svého okolí. To ano spadá, ale musíme jít s vámi protože se vyskytla nečekaná..okolnost.

Jaká? Dračí zvědavost musí být ukojena.

Když se náš Řád rozpadal, objevila se tu zoufalá skupinka potřebující ukrýt novorozeně a nejspíš poslední dračí vejce, odchytli jednoho bojovníka a v domnění, že dítě předá Řádu, ho přiměli přísahat, že se o něj postará. Nestalo se tak a vy jste se dostali do Knihovny. Myslím, že je dobře, že tomu tak bylo, avšak Řád ačkoliv sám nic neslíbil, má jistou povinnost vůči vám. Měli jsme to být my, kdo vás bude chránit. Tak proto jsme teď tu.

Ah, vydechla dračice, a jak jste se to tak náhle dozvěděli?

Přišel k nám velice zvláštní host… odvětil jí mistr tónem, kterým jí jasně dával najevo, že víc už se nedozví. Dračici to překvapivě nevadilo, dostala podmětů k přemýšlení až až.

* Pozm. autora: Byla jsem ujištěna, že pokud tuto větu zveřejním, budu proměněna v hromádku popela. Takže pokud dlouho nic nepřibude, víte, co se mi stalo.)

†††††

Svázané knihovnici se pomalu přehřívaly mozkové závity, z usilovného přemýšlení jak odtamtud uprchne… Pouta byla příliš pevná na to, aby je dokázala rozvázat nebo alespoň povolit. Její dýku jí zabavili…

Kdyby uměla čarovat… Některé knihovnice to dovedly. Dokonce i Lauron jako dračice mela v sobě magii. Jen ji nijak nerozvíjela, vlastně ona by ji teď stejně nepotřebovala, uměla přeci chrlit oheň. To vyřeší všechno…

Miu vzpomínka na její družku naplňovala tísní a zároveň i zvláštním klidem.

Zavřela oči a začala si svojí družku vybavovat: Její zářivé tvrdé šupiny, hebká křídla, fialové oči. Lauron v její mysli začala pomalu ožívat a jako by ji naplňovalo její vědomí… Tělem jí procházelo zvláštní mravenčení, které svým způsobem, nebylo moc příjemné.

„Kdybych se tak mohla protáhnout,“ pomyslela s nenávistí na svá pouta a… najednou ucítila, jak povolily. Byla volná.

Leknutím otevřela oči. Nejen že její ruce skutečně byly volné ale provaz, co ji svíral se dočista rozpadl.

Mie se zatočila hlava vyčerpáním i šokem. Právě požila kouzlo. Nějak získala Lauroninu magii a osvobodila se, kouzlem. KOUZLEM!

I přes její šok byl pud sebezáchovy silnější a dívka počala rychle klopýtat lesem pryč od svých únosců.