Literární dílo Nory

Gallovo probuzení bylo ještě méně příjemné. V první chvíli se divil, že se vůbec ještě probudil… Měl by být mrtvý… Mysl měl jako v mlžném oparu a zbytek těla skoro vůbec nevnímal. Měl však nepříjemný pocit, že něco horkého mu stále ještě vytéká z té rány v hrudi.
„Galle! Galle, to nic, pomaloučku… To bude dobré, ššš…“ konejšil jej jemně ženský hlas. „Makeny…“ šeptl namáhavě, něco jí musí říct… něco důležitého…

„Mia…“

„To nic nemluv, a bude to dobré,“ konejšila ho strážkyně dál. Ne, nebude to dobré. Zemře, ví to, jen ještě musí: „Neuhlídal jsem…“

„Ale ne, Galle!“ přerušila jej opět.

„Makeny! Nech ho mluvit!“ přerušil ji druhý strážce, on si narozdíl od strážkyně nenamlouval, že by zranění jejich druh přežil. Chápal, že ještě naposled chce splnit svoji povinnost strážce. A chtěl mu jeho poslední přání dopřát.

„Co se stalo Galle?“ naklonil se blíž k němu.
„To jednání… v pořádku, ale odmítli pomoc…, pro zatím a pak…Mia spadla… a já ji hledal. … Nic jí nebylo ale… už… večer.,“ Galle namáhavě zasípal. Ještě ne, ještě ne…, musí jim to říct.

„Už bylo moc pozdě a tak jsi založil tábor a uložil knihovnici ke spánku a sám hlídkoval a pak vás někdo přepadl, že?“ pomohl umírajícímu jeden z jeho druhů. Každý strážce by se tak zachoval.

„Jo… a oni ji chtěli… kde?“ zraněný se namáhavě rozhlédl po okolí.

„Našli jsme jen tebe,“ šeptla strážkyně na nedopovězenou otázku?

„Unesli,“ špitl umírající, svět mu mizel před očima. Ne, musí jim to říct! 

„Kdo, Galle, kdo?!“ Naklonil se nad něj nedočkavě strážce. „kchltv… slnc…“ zasípal Galle a ochabl. Prohrál.

„Tak kdo?! Kdo Galle!“ začal s ním zoufale třást jeho druh, „Galle!“ 

„Taso,“ zasáhla Makeny, která již opět získala svůj chladný klid, „Už nám to nepoví, zemřel.“

†††††

Muž s nepřirozeně bílou pletí i vlasy, zkrácenými neumě nožem, v potrhaných šatech, tolik nepodoben svým druhům melars a přeci očividně z jejich rodu, rychle a  hbitě vybíhal stezku vzhůru. Ten jeden pekelný podrazák! letělo mu rozčilenou myslí. Ano věděl, že jeho druh v podstatě jen slepě poslouchá povely a přesto se s ním rozhodl být. Jenže tohle… To bylo na něj moc. Vždyť ten nevinný strážce zemřel, když ji bránil! Co si jen myslí! Ne tomu hle už mu jen tak neprojde, nebude jen tak přihlížet. Je přeci melars, posvátný! Jen počkej, ještě uvidíš! Ty se ještě budeš hodně divit! říkal si, když běžel do skal k jeskyním řádu.

†††††

 Smrt se rozlila táborem Knihovny, její tíživý dech pronik do všech koutů, stejně tak jakou štiplavý čmoud a zápach spáleného masa, který ostře drásal citlivé dračí nozdry. Z hromady, kde byly spálené zbytky mrtvol, se stále ještě vznášel slabý proužek kouře. Hned vedle už strážci v mrtvolném tichu připravovali novou hranici, tenkrát o něco důstojnější a pouze pro jednu osobu – strážce Galla.

Velká červená dračice sen už asi po sté smutně zadívala k tělu Galla příkrého strážcovským pláštěm. Opravdu tam ležel mrtev. Smutně zakňučela, aby alespoň trochu roztrhala to tísnivé ticho ale, sotva jen zvuk z jejího hrdla odeznět bylo tu zase a sevřelo kolem ní, jako by ji snad chtělo zadusit. Zabránit těm ohromným dračím plícím mít dostatek vzduchu. Zadusit oheň v ní…

Zuřivost, co ji popadla v noci, už byla dávno pryč a na jejím místě zbyly jen tíživé obavy. S hrůzou si uvědomila, že zatím, co tábor plný strážců se značnými obtížemi odrazil útok, její družka je někde, neznámo kde, jen s jediným, byť jedním z nejlepších, strážcem. Okamžitě vyslala skupinu strážců prohledat les. Návrh poslat posla k posvátnému řádu však zamítla. Tušila, že tam již Mia není a také nechtěla, aby se zpráva o napadení roznesla, alespoň ne, dokud si nebudou jisti, kdo je jejich nepřítelem a kdo přítelem.

Návrat vyslané skupiny byl horší než všechny Lauroniny nejhorší noční můry dohromady (ta nejhorší byla o tom, že došlo srnčí? Ne to vlastně byla ta, jak se topila v ledové vodě…). Strážci přinesli tělo mrtvého druha a zprávu o zmizení mladé knihovnice.

Dračici se zoufale snažila zachovat chladnou hlavu. Po tom jejím nočním fiasku by to bylo záhodno. Rozkázat strážcům připravit pohřební hranici. (nemělo smysl snažit se uchovat tělo, než se vrátí do Knihovny) a v nastalých přípravách se snažila vymyslet, co teď dál.
Tak tu teď bloumala po táboře. Tedy snažila se v zoufale malém prostoru alespoň nějak pohybovat. Potřebovala přemýšlet… Co má jen dělat?! Nejdřív ze všeho musí najít Miu, kde by mohla jen být?  No tak Lauron, mysli… Jen kdyby všude nebylo to dusivé ticho! Jen tak tak odolává zvířecí touze se schoulit o klubíčka s hlavou pod křídlem a tiše kňučet.

Věděla, ale že musí být silná, musí najít Miu, určitě je někde k smrti vyděšená. Bohužel strážci nesdíleli její obavy. Pro ně se již ztracená knihovnice stala mrtvou, mrtvá stejně jako jejích druh. Lauron přeběhl mráz podél ostnů až do konečku ocasu, co když je skutečně… Ne není, určitě není, cítí to, cítí, že žije, stejně jako cítila, že už není u bojovníků Posvátného řádu. Musí ji najít! A hlavně musí přinutit ty budižkničemu na dvou nohách kolem ní, aby začali taky trochu spolupracovat. Jedem mrtvol už tu bylo dost, tyhle to chce oživit!

„Makeny, Taso! Urychlete to! Nemáme na to celý den, za hodinu v hlavním stanu bude ‚porada‘ všichni tam! Máme tady bránit zájmy knihovny a už je načase s tím sakra začít!“ zaburácela Lauron rozhodným hlasem.

Mrtvý tábor najednou překvapivě ožil.

†††††

Mia zatím sice žila, ale nevěřila tomu, že bude žít dlouho. Netušila kolik času strávila v kodrcající krabici, ale přišlo jí to jako celá věčnost. Stísněný prostor v ní vyvolával jen strach, který ji celou dobu svíral a vysával z ní sílu jako temný upír smrti. Přesto věděla, že by se měla snažit odpočívat, alespoň dokud má možnost. Ale to nešlo. Strach jí nedal spát. Skrze škvíry už na ni dlouho prosvítalo světlo, ale to jen tu černočernou tmu změnilo v mrtvolné šero. A stejně tak šerá si připadala ona. Ani tma ani světlo – ani živá ani mrtvá.

Už byl nejspíš dávno den, ale netušila, kolik času strávila v té krabici. Ani kdo ji zajal a co po ní chtějí? Zabijí ji snad? Otázky stále přicházely a nepřestávali ji týrat. Kde k čertu zůstal Galle?! Má ji chránit! V hloubi duše však tušila, že jakkoliv ráda by strážci zazlívala svou situaci, nemůže. Nechtěla si to připustit, ale podivný stín smrti jí napovídal Gallovu oběť při její obraně, možná, že jeho duch do teď nad ní bděl…

Kodrcání ustalo. Je to tu, problesklo dívce hlavou. Mia netušila, má-li cítit víc úlevu nebo strach. Vyhrál strach. Neznámi muži v černém ji vytáhli z jejího vězení a hrubě vlekli někam lesem. Netušil kde je a ani jí nedali moc možnost se rozhlédnout.

„Kdo jste? Co chcete?“ osmělila se přeci jen optat dívka, když škobrtala přes kořeny, tak hrubě tažena. Sama netušila, jak se jí to povedlo, aniž by se jí zlomil hlas.

Neodpověděli jí však. Vlastě ani odpověď nečekala. Přivázali ji ke stromu, u kterého byl z natažené plachty a kožešiny na zemi vytvořený jakýsi  provizorní stan. Tak ji v tom stanu svázanou nechali a, aniž by jí něco řekli, odešli.

Mia cítila kolem sebe mech, chlad ale i uzenou vůni, která ji napovídala, že někde poblíž bude obydlí jejích únosců, kde se v teple ohňů hřejí a vaří na nich. A vůně byla výrazná, takže nejspíš nepůjde jen o nějaký malí provizorní táboráček.