Literární dílo Nory

Když knihovnice vesele scházela po kořenech a kamenech z kopce dolů, následována mrzutým strážcem, měla velice dobrou náladu. Až nebezpečně dobrou náladu.

Jednání neproběhlo sice přesně podle jejích představ, ale byla s ním nanejvýš spokojená.

A jak si to vesele štrádovala dolů, nedávala příliš velký pozor, kam šlape. Bylo jí jedno, že strážce, k jeho veliké nelibosti, daleko za sebou. Však on ji dožene.

Jaká nerozvážnost pro dívku nezvyklou se pohybovat v lese, na úzkých strmých cestách mezi skálami a kořeny.

Tak se ani nenadála, když tu jí podjela noha, a nešťastná dívka se s vyděšeným výkřikem, řítila ze srázu dolů. Kutálela se po úbočí, kam si daleko do údolí. Cítila, jak padá a kotník jí tepá bolestí. Kdesi v dálce zněl Gallův vyděšený křik. Padal snad věčnost, však ještě dříve než dopadla, ztratila vědomí.

Když se probrala tak první, co si uvědomila, bylo, že už nepadá. Ležena na tvrdé zemi. Vlastně ne na zemi, pod ní byla nějaká látka, asi něčí plášť. Kotník jí stále bolel a postupně se k bolesti probírali k ostatní její otlačená částí těla, včetně hlavy.

Opatrně se protáhla a tiše zaúpěla. Vážně ji bolel doslova celý člověk. Podívala se ke svému koníku. Čekala všechno, včetně čouhající kosti ven, ale to, co viděla, ji přesto překvapilo. Vymknutý koník ji někdo pevně převázal kusem látky. Počkat a leží na něčím plášti! Kdo to byl!?

Rychle si poplašeně sedla a okamžitě toho zalitovala. Až když se jí podařilo uklidnit motající a bolavou hlavu, mohla se rozhlédnout po okolí. Byla v nějakém údolí a byla tam sama. V první chvíli doufala, že to Galle nebo jiný strážce ji ošetřil a uložil, ale hned jí došlo, že ten potrhaný obnošený plášť, na kterém leží, žádnému strážci rozhodně nepatří. Navíc žádný strážce by ji nenechal samotnou. Tak kdo? Trápila ji ta myšlenka.
Chvíli čekala, jestli se někdo neobjeví, ale nikdo nikde.

No skvělé! pomyslela si a zavřela oči, Jsem sama v nějakém údolí a vůbec netuším kde!

„To nebylo příliš rozumné a vlastně bych ti i mohl říct, že jsi nemehlo!“ ozval se posměšně mužský hlas. Otevřela oči a překvapeně mrkala na muže před sebou. Vlastně ne na muže, na bojovníka. Už jej viděla jednou u potoku, ale až teď jí došlo, že je oblečen jako bojovník posvátného řádu. Kožená zbroj, vysoké šněrovací boty a na zádech dva zkřížené meče. Jen byl celý špinavý, a jeho oblečení bylo obnošené a potrhané. Polodlouhé černé vlasy se čtyřmi copánky mu rámovaly celkem pohledný obličej, který hyzdila jediná jizva. Táhla se mu od spánku přes celou pravou tvář až ke koutku úst.

To není možné… to přeci nemůže být… proletělo dívce hlavou.

Popošel k ní a poklekl, aby jí viděl do očí. Měl temné oči jako hluboká černá noc.
„Jak ti je?“ zeptal se jí. Mia zamrkala. „Vše mě bolí,“ odpověděla popravdě. Muž se jen uchechtl a posadil se vedle ní. Nastalo rozpačité ticho.
„Proč jste mi pomohl?“ po chvíli se Mia osmělila zeptat. Bojovníkovi zacukaly koutky úst, ale neodpověděl jí.

Knihovnici tak dále trápilo tisíce otázek: Je to vážně Nathan, zrádce posvátného řádu? Co tady dělá? Chce snad dokončit svoji práci a zničit i ty co z řádu přežili? A vážně jí pomohl…

„Vypij to!“ bojovník ji vytrhl ze zamyšlení podávaje jí vak s podivně vonící tekutinou. Vzala ji, ale nepila. Váhala.

„ Je to jen odvar z vrbové kůry, otupí ti bolest z pohmožděných svalů,“ osvětlil jí, když viděl její váhání. Stále si nebyla jistá, ale rozhodla se mu projevit důvěru a napila se. Ústa se jí zkřivila do úšklebku z hořké chuti nápoje. To již muž sledoval s neskrývaným pobavením. Dívka mu za něj věnovala nahněvaný pohled, než si uvědomila, že jestli se chce něco dozvědět, měla by být spíše milá.

„Kdo jste?“ zkusila to tedy znovu a trochu jinak. Muž zvážněl.

„Myslím, že to už víš,“ odpověděl jí prostě. Takže ano je to Nathan, „Zrádce řádu,“ zamumlala si dívka pro sebe. Bojovník sebou skoro nepatrně cukl.

„Proč jste mi pomohl?“ Zaútočila neodbytná knihovnice znovu. Nathan sklopil oči, aby se vyhnul těm jejím modrým zkoumavým a bystrým.

„Mám právo to vědět!“ zaútočila knihovnice ostřeji, neboť jí neunikl ten drobný náznak neklidu.

„A jak můžeš vědět, že jsem ti vážně pomohl?“ opáčil jí bojovník naoko vyrovnaně, ale dívka v něm právě teď viděla člověka, co se snaží za nic na světě, si nepřipustit, že ten led na kterém stojí je až příliš tenký.

„Uložil jsi mě a ošetřil,“ poukázala na svůj kotník a vak s odvarem v ruce, „zajímáš se o můj stav… ne vážně se cítím naprosto bez pomoci.“ Nathan se znovu usmál, ale tentokrát ne posměšně ale bolestně, smutně a poraženě?

„Víš co?“ naklonil se znovu k ní, „Neměla by jsi tak zvědavá knihovničko!“  sebral jí hravě vak s vodou z ruky, „ A především bys měla být opatrnější, příště bych tu nemusel být, abych tě znovu zachránil!“ Mia si odfrkla a prudce se postavila, bolest z kotníku, při tom ignorovala. „Mám strážce!“

Muž k ní automaticky přistoupil a přidržel ji za paži, aby neupadla.

„Nikoho tu nevidím,“ povytáhla na ni tázavě obočí.

Knihovnička se zamračila, dostal ji…

„No… já ano, a tak mě napadá, proč tu ten dotyčný asi je?“ spustila jedovatě, „Copak dělá zrovna v Arkanumijských horách? Třeba že by tu chtěl dokončit něco, co kdysi dávno začal a ne…“

„DOST!“ přerušil ji bojovník prudce a rychle od ní podstoupil, což mělo za následek, že dívka bez jeho podpory zavrávorala.

Mia tušila, že to teď přehnala. Nathan byl k ní otočen zády a třásl se, netušila, že jestli hněvem, nebo …

Údolím se rozezněl ostrý skřek ptačího křiku, asi káně. Nathan dál hleděl vzhůru k úbočí údolí a jen on sám věděl, proč hledí zrovna tam.

„Máte tu svého strážce, paní z Knihovny“ řekl chladně zmatené a provinilé dívce. Znovu se obrátil tentokrát k odchodu.

„Nathane...?“ Mia mu odvážně položila ruku na rameno, najednou měla pocit, že nechce, aby od ní odešel, ne takhle. Pár dlouhých sekund tak setrvali, než se muž rychle otočil, strhl dívku na zem a bleskovým pohybem jí na hrdlo přiložil ostří jednoho ze svých mečů, který se mu, kdo ví jak, ocitl ze zad v ruce.

„Měl jsem tě zabít hned a nedbat pokynů,“ zavrčel a temné oči mu chladně svítily zlobou a pohrdáním. Mlčky na ni zíral, jakoby se snad… rozhodoval… 
„Nathy!“ oslovil ho zdálky naléhavě čísi melodický hlas, protkaný jakýmsi hrdelním vrčením, „Potom! Teď musíme zmizet!“ V tónu hlasu bylo jasné varování.

Bojovník si odfrkl, vrátil zbraň do pochvy na zádech a spolu s neznámým mužem, který měl nepřirozeně bledou pleť a vlasy, rychle odkráčel pryč.

Nebohá vyděšená knihovnice dál bez hnutí ležela na zemi, dokud jí oba muži zcela nezmizeli z dohledu.