Literární dílo Nory

Nastalo ticho.

„Vy jste knihovnice?“ ujistil se ještě nejistě Tiar.

„Ano jsem Mialem Lauron Drakeová de Libre, a byla jsem poslána abych...“ nedořekla, Kigeron ji opět přerušila.

„A on je kdo?“  Galle ztuhl ne jen, že se mu nelíbilo, jak jednají s váženou paní Knihovny, ale ani nebyl zvyklí jako strážce na takou pozornost.

Mia se nehodlala nechat vyvést z míry, i když jí už arogantní učednice dost lezla krkem.

„Můj srážce.“

„To mám být jméno? A neumí snad mluvit sám?" Kigeron je chtěla vytočit, ale narazila jak ne Miino sebeovládání tak na disciplínu strážců.

„Jak si paní přeje.“ odpověděl jí tedy sám Galle.

„Jaké poselství nám máte vyřídit, paní Mialem?“ zeptal se Tiar s mnohem větší úctou, a s jasným cílem zabránit hádce.

„Nevím, zdali se to k vám doneslo, Zelené a Sluneční království jsou ve válečném stavu…“ opět ji Kigeron přerušila.

„Nezajímají nás mocenské spory zvenčí, pokud sis toho nevšimla knihovnice, máme problémy s vlastním přežitím!“

Tentokrát se už Milénie musela zhluboka nadechnout, aby se uklidnila.

„Právě proto jsem tady. Váš řád skrývá velmi cenné vědění a Knihovna, matka všeho vědění,…“ zvýšila hlas, aby zabránila opětnému přerušení, „…se dozvěděla, že Sluneční Království i přes její výslovný zákaz má v plánu vést své vojsko přes les, v němž jste našli útočiště. Jsem zde tedy, abych vás varovala a jménem Knihovny vám nabídla útočiště.“

Opět nastalo ticho. Kigeron s Tiarem si vyměnili překvapené pohledy. Mistr se usmíval. On to všechno celou dobu ví… problesklo Mie hlavou.

„Ano, paní Mialem, vím o tom. Viděl jsem vaši šifrovanou kouřovou zprávu.“ Potvrdil jí její domněnky, jako by dovedl číst myšlenky…

Třeba to skutečně dovedl, byl přeci mistrem posvátného řádu…

„Ppproč jste tedy…“ vykoktala ze sebe překvapená Mia.

„Proč jsme neuposlechli vaše varováni? Chápu, že Vaším cílem snad i cílem Vaší společnice paní Lauron je nás ochránit, ale nemůžeme si být jisti, jestli to i záměrem všech členů Rady Knihovny. Nevykládejte si to špatně, paní Mio, jste mladá, a tak vám ještě mnoho z politických intrik uniká. Mé zkušenosti mě však už nabádají k větší opatrnosti. Naše umění je tajné a ojedinělé a věřím, že jsou i v Knihovně tací, co by do něj rádi pronikli. Kdybychom se v Knihovně skryli jako uprchlíci, mohlo by to vyvolávat dojem, že jí něco dlužíme… Nemračte se na mě, vím, že to odporuje vaší víře a důvěře, kterou v Knihovnu máte, ale ani Knihovna není bez intrik.“

Přesto že se Mie jeho slova nelíbila, hluboko uvnitř svého srdce věděla, že jsou pravdivá. Rada Knihovny měla mnohá tajemství a ne vždy hrála zcela čistou hru.

„A co tedy hodláte dělat?“ optala se. Nechtěla, aby se přeživším Posvátného řádu něco stalo.

„Rada mistrů rozhodla, skryjeme více do jeskyň a zamaskujeme se, aby nás náhodně nebylo možné objevit.“ Objasnil jí mistr.

„Mistře, pochybuji, že by na to rada nepomyslela, ale co uděláte, budou-li vás hledat? Zdálo se mi, že záměr Slunečního krále válčit v tomto lese není veden pouze hledáním nejkratší cesty k nepříteli…“

Mistr se na ni znovu usmál. „Možná jsem Vás přeci jen podcenil, paní Mio…“ Knihovnice mu oplatila úsměv, „Mě ne, Lauron!“

Tomu se zasmáli oba. Oba učedníci mistra je nejistě a zmateně sledovali ale Tiarovi také lehce cukali koutky.

„Nemusíte mít o nás strach ani Vy, ani paní Lauron, budeme důležitá místa pečlivě střežit, abychom zamezili průchodu nevyžádaných návštěvníkům. Tak jako jste byli zadrženi vy.“

„Ano, to nebylo zrovna milé…“ utrousil jedovatou poznámku, strážce dostatečně nahlas aby jej všichni slyšeli.

„Galle!“ okřikla jej Mia. „Odpuste, má paní.“ Knihovnice jej však ještě zpražila přísným pohledem, i když se v duchu usmívala jeho poznámce a chápala, jak utrpěla jeho hrdost strážce, když si s nastalou situací nedovedl poradit. Musela však zachovat dekórum a protokol Knihovny.

A i přesto se lehkou obavou podívala na mistra, jestli se neurazil, ale tomu jen lehce pocukávali koutky.

Nakonec byla tedy přesvědčena argumenty mistra Posvátného řádu. Ten stařeček se jí velmi zalíbil.