Literární dílo Nory

Mladá Mia žila celý svůj život v Knihovně. Vyrůstala zde a knihovníci ji vychovávali s největší pečlivostí. Přesto že jí bylo sotva 16 let, patřila k nejvýznamnějším paním Knihovny. Nebylo to však tak úplně její zásluhou, vážili si jí tak, protože byla velmi blízkou přítelkyní mocné paní Lauron, jedné z nejváženějších paní Knihovny.

Mia utíkala po schodech dolů, v chodbách určených jen obyvatelům Knihovny. Nikdy nechodila do míst pro širokou veřejnost, prý to bylo pro ni příliš nebezpečné.

Utíkala rychle, když tu náhle jí někdo vběhl do cesty. Najednou byla hrubě odstrčena a přistála v náruči své strážkyně Lili.

 „Co tu překážíš, když jde královský kurýr, ty poběhlice jedna!“ vykřikl na ni honosně oděný muž. Lili si rychle stoupla mezi ni a kurýra.

 „Pane, vaše slova k mé vážené paní Mie jsou nanejvýš urážlivé a vrhají stín na dvůr, jenž zastupujete!“ Tvář kurýra zůstala chladná a jeho výraz byl povýšený.

„Srdečně se omlouvám, vážená paní Mio.“ prohlásil s přehnanou zdvořilostí doplněnou směšnou úklonou. Mia na to nasadila hrdý výraz, jemuž se naučila od Lauron a prohlásila: „Budu si vás pomatovat sire stejně jako vaši ‚omluvu‘“.

Spěšně se otočila a důstojně kráčela dále po schodech dolů.

Lili, její strážkyně, se náhle vynořila vedle ní, jak bylo zvykem strážců. „Má paní, jak pobuřující a urážlivé! Podám vaším jménem ihned stížnost do nejvyšších kruhů na toho ‚kurýra‘.“

Mia se zastavila. „Na to právě čeká, Lili. Ne to v žádném případě, vynucená důstojnost od vedení. Tím bych se jen shodila v jeho očích. Bude pro něj více šokující, nebudu-li si stěžovat.“ Lili se zatvářila šokovaně.

„Má paní! Chcete snad tu urážku nechat jen tak bez povšimnutí!? Jen tak to přejít, jako by se nic nestalo?“ Mia se tajemně usmála a pokračovala v cestě.

„Ne má věrná strážkyně, říkám, že si nebudu stěžovat, ne že tuto… událost přejdu bez povšimnutí. To co jsem milému kurýru řekla, jsem myslela vážně!“

Mia přidala do kroku a rychle proběhla několika chodbami. Utíkala k známým dveřím, u nichž stáli dva strážci. Ti jí otevřeli obě křídla dveří a uhnuli z cesty. Mia nemusela čekat na oficiální přijetí jako ostatní, mohla za Lauron přijít kdykoliv. Vběhla do místnosti a okamžitě ji zasáhl závan teplého vzduchu prosyceného specifickým pižmem. Upřely se na ni dvě obrovské rozladěné fialové oči, které jí jasně dávaly najevo, že je vzbudila.

„Taky tě ráda vidím, Lauron!“ zašvitořila vesele a hbitě přeskočila rudý dračí ocas, který po ní švihl.

Lauron, překrásná hrdá dračice s červenými šupinami orámovanými bílou, a u kořene zčernalými, vypadala celkově velmi exoticky.

Lauronin pokoj byl obrovský, aby se v něm celá dračice cítila pohodlně. Na stěně byla knihovna s jejími osobními knihami, vedle ní byla skříň s jejími věcmi a v pokoji byl také stůl se třemi židlemi pro její strážce a návštěvy.

Mia si ale nikdy na židle nesedala, rozvalila se rovnou u Lauron na poduškách, kde velká dračice spávala.

„Když jsem sem běžela, tak do mě vrazil nějaký královský kurýr. Asi se venku děje něco zajímavého.“ sdělovalo děvče novinky své přítelkyni, opírajíc se o její bok. Lauron položila velkou hlavu vedle ní.

„Vrazil? A omluvil se alespoň vznešené paní Mie“ otázala se pobaveně. Představovala si, jak napudrovaný kurýr rozpačitě poklonkuje. Mia si povzdechla.

„Ano, jistě, omluvil, ale dost drzým způsobem. Musím vymyslet jak mu to oplatit…. Možná bych se mohla dostat mezi knihovnice, s nimiž jedná a tam mu trochu přistřihnou hřebínek…“ přemýšlela Mia nahlas. Cítila pobouření velké dračice nad tím, že si někdo dovolil k její chráněnce být hrubý.

„Co mu přistřihnou hodně hřebínek… Královský kurýr a tady v Knihovně je NĚCO o co bych se musela stejně zajímat, tak tedy půjdeš za vyslancem krále jako vyslanec paní Lauron. Budeš plně zastupovat můj hlas, víš ze všech nejlépe, jak přemýšlím a já se pak nebudu muset alespoň s nikým dohadovat. A kurýr uvidí, jak vysoce jsi tu postavená a že si s tebou neměl zahrávat!“ bručela a burácela dračice.

Mia se usmála, byl to skvělý nápad a nebude se pořád nudit.

„Dobře platí!“ řekla, když vstávala z Lauronin podušek. Přešla ke skříni a vytáhla ze zásuvky Lauroninu pečeť – odznak její moci.

Lauron ji celou dobu starostlivě sledovala a přemýšlela, jestli se nevystaví při plnění úkolu nebezpečí. Když odcházela z místnosti, zavolala na ni ještě: „Buď opatrná, miláčku!“

Sotva Mia doběhla do svého pokoje a odložila pečeť, Lili na ni navlékala honosné šaty. „Musíte vypadat co nejvznešeněji, má paní.“

Mia se neptala, odkud Lili ví, co má v plánu, strážkyně to vždy věděla. Někdy přemýšlela jestli strážci neumí číst myšlenky, ale věděla, že i kdyby uměli, nebylo by jim to nic platné, v Knihově je toto umění přísně zakázáno používat.

Mia se prohlédla v zrcadle. Měla na sobě honosně zdobené vínově červené šaty z těžkých a drahých látek, dle knihovnické módy. Ta barva perfektně doplňovala její tmavší pleť. Tmavé krátké vlasy jí hbitě splétala její strážkyně do ozdobného drdůlku. Dala si na hlavu ozdobnou čelenku – znak knihovnic, strčila pečeť Lauron do ozdobného váčku, který si uvázala k pasu a znovu mrkla do zrcadla. Vypadala skutečně vznešeně. Ze skříňky popadla a zastrčila do záhybů svých šatů vějíř a dýku. Běhu u dveří vklouzla do střevíčků, nachystaných od Lili a popadla od strážkyně rukavičky. Když vybíhala ze dveří svého pokoje, Lili přes ni ještě spěšně přehazovala plášť.

„Víš kde je ten kurýr?“ otázala se Mia strážkyně.

„Samozřejmě, má paní.“ odpovídala jí s lehounkým náznakem dotčení, Lili si vždy dovolovala trochu více než běžný strážce, ale to se Mie na ní líbilo.

„Je ve Žluté.“ Mia se informaci ušklíbla. „Je čas přimést do Žluté trochu červené.“ poznamenala, když v těžkých šatech a střevících klopýtala za svou strážkyní.

U dveří vedoucích do Žluté poradny vzala Lili od Mii Lauroninu pečeť. Rozrazila dveře a s pečetí před tváří rázně vkráčela do místnosti.

„Vznešená paní Mia, pověřená zástupkyně mocné a nejmoudřejší paní Lauron.“

Hned jak to dořekla, Mia hrdě vkráčela do pracovny. Všichni strážci klečeli na kolenou a knihovnice byly pokloněny hluboko dle svého postavení. I kurýr ačkoliv se značnou neochotou se poklonil. Mia rukou naznačila, že mohou vstát.

„Paní Mio,“ oslovila ji jedna z knihovnic „…čemu vděčíme za vaši návštěvu?“

Mia usedla na nabízenou židli. „Paní Lauron se zajímá o situaci mimo Knihovnu a také o důvod návštěvy královského kurýra.“ Kurýr se hlučně zakýval na židli, aby na sebe upozornil. „Proč tedy, paní Lauron nepřišla sama, když se o mě zajímá?“

Knihovnice jen pohoršeně sykly. Mia se ale usmála, chytnul se.

„Asi jsem se špatně vyjádřila, paní Lauron se nezajímá o VÁS,“ řekla jako by byl bezvýznamný tvor „ale o poselství, která přinášíte a nebude přeci trávit svůj drahocenný čas (,který stejně prospí‘ pomyslela jsi v duchu Mia) tlacháním s poslem.“

Kurýr zbledl zlostí nad těmi urážkami, ale raději mlčel. Místo něj promluvila jedna z knihovnic: „Sir Donorek, je poslem Slunečního krále a přeje si, aby jedna z našich sester jej doprovodila na královský dvůr jako rádkyně v oblasti vojenství, protože chystají útok proti Zelenému království.“ Kurýr se narovnal a znovu sebral svou pýchu.

„Tlumočíte špatně knihovnice, král si přeje šest moudrých a vojensky zkušených knihovnic, které budou k ruce našim šesti generálům a část vašich vojáků.“

„Naše knihovnice nepůjdou k armádě, sire, je to pro ně nebezpečné!“ vykřikla pobouřeně další z knihovnic.

„Proto by tam přeci měli vaše vojáky na svou ochranu.“ opáčil jí kurýr. Všem bylo jasné, že na ochranu by je onen král rozhodně nepoužil.

Mia prudce vstala a všechny oči se hned upřely na ni. „Knihovna nemá žádných vojáků jen strážců a ty se do armády nehodí stejně tak jako knihovnice. Jestli chce váš panovník rady moudrých knihovnic, bude jim muset zajistit pohodlí svého paláce, nikoliv vojenského stanu.“ Teď vstal i kurýr.

„Madam zapomínáte na záštitu a bezpečí jenž náš král poskytuje Knihovně, a svobodný bezpečný průchod, jenž mají vaši lidé na našem území. To náš král si tu bude klást podmínky a vy jej budete poslouchat!“

Kurýrův rozzuřený křik se rozléhal po celé místnosti a všichni hned strážci přispěchali, aby se postavili mezi zuřícího muže a Miu. Mladá knihovnice je však odehnala mávnutím ruky a v duchu Lili vyčítala těžké zdobené šaty, ve kterých se začínala potit.

„Sire“ řekla naprosto chladně „Knihovna nikomu nic nedluží, je to nezávislá organizace. Nepotřebuje žádnou ochranu vašich králů…“

„Jistě, jistě…“ skočil jí do řeči kurýr „ta vaše kouzla…“

„Já nedomluvila! A nepodceňujte naše kouzla, mohlo by se vám to vymstít! Knihovna nebyla stvořena proto, aby někomu dělala služku!“

„To se ještě uvidí!“ vykřikl muž a vrhl se na knihovnici, ta jen gestem naznačila strážcům, že nemají zasahovat a s úsměvem čekala.

 Vzduchem projel záchvěv magie. Kurýr se náhle zastavil a meč mu vypadl z ruky, když se pro něj sehnul, nemohl jen uchopit. Tak se zuřivě vrhl na dívku holýma rukama, těsně před ní se zastavil a nemohl se pohnout.

„Co to…“ koktal zaraženě.

„Nepodceňujte naše kouzla, sire.“ řekla Mia tiše a pokynula strážcům: „Postarejte se o něj, než se uklidní.“

Pak následována ostatními knihovnicemi odešla ze Žluté poradny.