Kutná hora
Kráčím ke starobylé kašně, ale najednou zjišťuji, že už to nejsem já. Mám husté vlnité hnědé vlasy spletené síťkou a na sobě tmavé zelené šaty gotického střihu z těžké látky. Mé střevíčky z měkké kůže lehce našlapují po kočičích hlavách. Hledím na kašnu, je na ní rok 1297. “Tak stará“ pomýšlím si “tak dávno…“.
Stavby okolo náhle nepoznávám, ale tu kašnu…, tu ano. Mám žízeň. Přistupuji ke kašně, nabírám vodu do dlaní a piji. Jsem na cestě už dlouho. Doufám, že bohatství dolů v kutné hoře pomohou manželovi získat znovu jeho postavení. Já bych pak byla zase vážená dáma. „Proč musím zrovna já mít za muže takového hňupa?“ povzdechu si.
Náhlý závan větru rozčepýřil mé vlasy, zvedám hlavu a pohlížím směrem, kam vane. Zhluboka se nadechuji. „Krásné město, tady bych mohla žít.“ pomýšlím si.
Najednou je něco špatně, ty domy, neměly by tu být, jsou tak divné a co ta zvláštní plechová věc co se sem řítí…?
Hluk náhle projíždějícího auta mě navrací zpět do mé doby. Jsem to zase Já. Světlé vlasy, barvy slámy, černé kalhoty rozpálené od slunce, tmavé odrbané tenisky, červené sáčko a můj tak-dobře-známí deník na klíně. Jenže před očima mám pořád to staré-já, tu dámu v zelených šatech z jiné doby. Povzdechnu si, potřesu hlavou, abych se vzpamatovala. Uklízím můj milovaný deník do tašky a pokračuji ve své procházce městem.
Vidím před sebou zvláštní rozpadlou budovu, zaujala mne na první pohled. Kráčím k ní a najednou jsem zase tou dámou v zelených šatech. Rozeběhnu se k budově, husté vlnité vlasy jen za mnou vlají. Popadám železné klepadlo a buším na bránu. Spolu s údery do vrat buší i mé srdce „Dokázal to?“.
Po chvíli, která se mi zdá věčností, mi služebná otvírá „ Váš choť se ještě nevrátil madam.“. Srdce mi svírá neblahé tušení. „Nevrátil…“ opakuji po ní tiše. “Děkuji vám“, otáčím se a zase odcházím. Zmatenou služebnou nechávám za sebou.
Slyším zpívat holubici letící kolem. Už jsem to zase Já. Do nosu mě udeřila vůně růžově rozkvetlého stromu. „Romantické…“ pomyslím si. Pobaveně se zadívám na hlouček cizinců fotících si výlohu s nápisem kuchyňské potřeby a jdu dál na obhlídku města.
Procházím se okolo kostela se zdobeným gotickým portálem. Náhlý přepad strachu způsobí, že se mi rychle rozbuší srce. Rozeběhnu se do kostela. Mám na sobě zase zelená šaty, ale jsou již potrhané od boje a tvář mám umazanou. Je to… krev. Vbíhám do chrámu a volám o pomoc. Přichází tlustý nabubřely biskup, mračící se, že jej někdo vyrušil od oběda. „Vražda!“ křičím „Zavraždili mi muže!“ Zděšeně se třesu strachy, odporem a šokem. Rychle ke mně přichází nějaký mnich. Biskup jej zve bratrem Jakubem a dohodnou se, že mě odvezou z města pryč. Halí mne do těžkého pláště a vedou mne kostelem. Jsem jako smyslu zbavená, je klesám před oltářem a ze rtu mi svévolně stéká: „ Zdrávas Maria milosti plná, pán s tebou…“ Biskup se jen mračí. “Ave Maria…“ Napomíná mě, nelíbí se mu česká modlitba. Nevšímám si jej a pokračuji „…s tebou. Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého. Svatá Marie matko boží…“ „Madam poťte musíte z města! Pomodlíme se společně po cestě“ šeptá mi bratr Jakub. „… pros za nás hříšné nyní, i v hodinu smrti naši. Amen“ spěšně zakončuji a s mnichovou pomocí se zvedám. Nechávám se odvést zadní brankou z kostela a tiše zděšeně si opakuji „…i v hodinu smrti naši…“ nevěřím tomu, že to přežiji…
Otvírám oči zděšena tím, co se mi odehrávalo v mysli. Sedím tiše v kostelní lavici, pokládám hlavu do dlaní, abych se vzpamatovala. Po chvíli tiše stávám a vycházím z kostela. Čerství vzduch a zářivé slunce mě uklidňují.